Na plátně či obrazovce si jich člověk možná ani nevšimne, ve výčtu hlavních rolí je nenajde. Na natáčení však nechyběli a pro vznik díla byli důležitější, než by se mohlo zdát. Až půjde divák na jaře roku 2011 do kina na novou pohádku Čertova nevěsta, uvidí kromě královny Sabiny Laurinové či krále Davida Suchařípy i skupinku historických šermířů s názvem Páni z Kolína. Skupinku, jež už má za sebou účinkování ve dvou desítkách filmů. Německých, kanadských, francouzských či amerických.
Poslední klapka pohádky Zdeňka Trošky padla v polovině září. To už měli Páni z Kolína odpracováno. „Byli to skvělí profesionálové,“ tvrdí režisér Troška. Přitom původně v jeho filmu vůbec hrát neměli. Pro role vojáků byli už vybraní jiní muži.
„Věděli jsme, že pan Troška chystá natáčení, proto jsme mu poslali fotky v uniformách. Netušili jsme, že role šermířů jsou už obsazené,“ líčí Miroslav Horáček (na snímku), který skupinu šermířů v roce 1992 založil a je jejím vedoucím.
Troškovi se zalíbila jednoduchá krása kostýmů, shodou okolností v „kolínských“, tedy modrobílých barvách. „Nemuseli jsme je oblékat a nic jim půjčovat, veškeré vybavení měli svoje. To bylo obrovské plus,“ vypráví Troška.
„Přimluvili se za nás i někteří herci, kteří viděli fotky. Konkrétně Sabina Laurinová. Režisér pak nahradil skupinku, jež měla hrát původně, námi,“ vypráví Horáček a o spolupráci s Troškou a jeho štábem hovoří jen v superlativech. „Troška byl zatím ten nejlepší režisér, pod nímž jsme dělali,“ líčí Horáček. Přitom srovnávat může s režiséry ve světě mnohem známějšími.
Roman Polanski v Česku točil Olivera Twista, Brian Helgeland Příběh rytíře, Stephen Sommers temného Van Helsinga, Uli Udel Mlhu nad Avalonem, Luc Besson Johanku z Arku… Ve všech těchto filmech Páni z Kolína účinkovali.
„Honoráře ze zahraničních snímků jsou o dost vyšší než z českých. Ale kdo si myslí, že si pořídí kostýmy a bude kasírovat, ten se šeredně plete. Po dvaceti letech se vám postupně vrací náklady, které do toho člověk dal,“ tvrdí Horáček.
On a jeho kolegové se potkali nejen s váženými muži za kamerou, ale i s uznávanými herci a herečkami – například s Heathem Ledgerem či Millou Jovovichovou. A odnesli si spoustu zážitků z natáčení. Příjemných, nepříjemných i velmi překvapivých.
„Agentura, pod kterou jsme patřili, odmítla během natáčení Johanky z Arku vyplácet honoráře účinkujícím. Peníze chtěla dávat až po jeho skončení. Kdo by nezůstal do konce, nedostal by nic. Když to slyšel režisér Besson, sedl si k nám a řekl, že dokud agentura nerozdá peníze, natáčení nebude pokračovat. Přitom mu utíkalo hrozně peněz, protože natáčení v historických objektech bývá značně drahé,“ vypráví Horáček.
Pochvaluje si také účinkování v dokumentech pro německé televizní stanice ZDF nebo RTL. A za nejhorší považuje spolupráci s americkými filmaři. „Nemají povědomí o historii evropské, natož o české. Když má někdo brnění, je to rytíř a hotovo. V Příběhu rytíře byl rozptyl ve zbroji asi dvě stě let. Když jsme ten film viděli v kině, byli jsme tak rozčarovaní, že jsme chtěli ze sálu hned odejít,“ vzpomíná Horáček.
Při tvorbě hororového snímku Van Helsing byli Páni z Kolína svědky nepříjemné události. „Na plesu upírů se některým účinkujícím rozdávaly kontaktní čočky suplující vlčí oči. Ale byly uchovávané ve špatném roztoku, řada lidí částečně oslepla. Scéna, která na ples navazuje, vznikla o několik týdnů později,“ prohlašuje Horáček.
Všechny zmíněné filmy berou Páni z Kolína i jako inspiraci. Mají na svém kontě také dva vlastní amatérské filmy. Rytíři chudoby, ten novější, se natáčel v průběhu deseti let.
Ve skupině (vzhledem k jejímu názvu trochu paradoxně) působí také ženy, které pro změnu nahrály dvě hudební cédéčka.
Celé uskupení, jež čítá deset lidí, se letos zúčastní či samo zorganizuje zhruba sedmdesát akcí. „V příštím roce budeme vytíženější, proto chystáme nábor lidí,“ říká Horáček.
