Krev a zlomená kost? Nezájem

Pomůžou zraněné ženě kolemjdoucí? To testovala Sedmička. Z třiceti lidí nabídlo pomoc jen šest.

Kdo by neměl rád podzimní slunečné dny v parku, brouzdání napadaným listím. Stačí ale jedno uklouznutí a je po romantice. V horším případě může pád skončit třeba otevřenou zlomeninou. Redaktorka Sedmičky vyzkoušela, jak se lidé zachovají ke zraněné. Čtvrtek, dvě hodiny odpoledne. V Palackého sadech usedám na lavičku u hlavní promenády. S otevřenou zlomeninou předloktí, kterou umně vytvořila ředitelka píseckého Českého červeného kříže Hana Komínková. Kolemjdoucí moje zranění snad ani nevidí. Proto pod sebe liju na listí ještě barvivo podobné krvi. Zabírá. Vzápětí mi nabízí pomoc mladý muž. Ví, i jak ošetřit podobnou ránu. Jméno ale prozradit odmítá. V krátké době mě pak míjí zhruba deset lidí. Někteří si nenápadně prohlížejí moje zranění, jiní otáčejí hlavu na druhou stranu. „Viděl jste tu zraněnou dívku? Proč jste jí nepomohl?“ zastavuje opodál kolegyně jednoho z kolemjdoucích. „Všiml jsem si jí až teď,“ tvrdí starší muž. Odpovědi na otázku, jestli by mě uměl ošetřit, se nedočkáme. Na svou netečnost reaguje mlčením také patnáctiletá dívka.
Sedím dál bez pomoci. Nic nezmůže slabé sténání ani zoufalý výraz. Po dvaceti minutách si mě všímají dva muži. „Co se vám stalo?“ zastavují se u mě. Vysvětluji náš test. „Vypadá to opravdu děsivě. Myslím, že takové zranění někoho odradí. Třeba se bojí, že by vás neuměl ošetřit nebo že by se i jemu udělalo zle,“ uvažuje jeden z nich. Odvaha nechybí kupodivu dětem. „Zavolali bychom vám záchranku,“ nabízejí dvanáctiletá Adéla Vojthová a třináctiletý Amír Šlehobr. A lhostejná nejsem ani čtrnáctileté Lence Králové a jejím kamarádkám. „Všimla jsem si, že lidé nepomůžou. Já chodila do Červeného kříže,“ usmívá se.
Po pětačtyřiceti minutách náš test končí. Výsledek? Z třicítky procházejících mi pomoc nabídlo šest lidí. Z toho jen tři dospělí.