Kříž a Batto, chlápci v kloboucích hrající blues z jiné planety | E15.cz

Kříž a Batto, chlápci v kloboucích hrající blues z jiné planety

Ondřej Kříž pochází ze Soběslavi, Paul Batto ze Slovinska. Potkali se v Táboře. Odsud vyjíždí koncertovat po republice i do Evropy.

Koncem září hráli v Táboře na jazzovém festivalu. Jejich blues uklidnilo publikum po náloži decibelů. „Ti snad přišli z jiné planety,“ zašeptal jeden z posluchačů. Mluvil o pianistovi Ondřeji Křížovi a zpěvákovi a kytaristovi Paulovi Batto, chlápcích v kloboucích, v nichž se dostavili i na rozhovor.

Máte sladěný styl. Kdo se kým inspiroval?

Ondřej: Já to spíš chytil od Paula. Paul: Klobouk nosím dlouho. Moc už mi nerostou vlasy.

Já Ondru znám ze soběslavského gymnázia. Jak jste na něj narazil vy?

Paul: Potkali jsem se v klubu Poslední nota.
Ondřej: Paul mě pozval na svůj koncert, kde jsem si s ním hned zahrál pár věcí.

Čím vás Ondra zaujal?

Paul: Kromě toho, že velmi dobře hraje, má i podobný vkus. Mám rád starší věci, padesátá léta. Mladých muzikantů, kteří je umějí a chtějí hrát, je málo. Dlouho jsem vystupoval sám, samota mi nevadí, někdy naopak. Navíc sólové hraní bylo praktické, jednoduché, nezávislé. Ale s Ondrou jsme si natolik sedli, že už všude hrajeme spolu.

Koncertů máte hodně doma i v cizině. Kvůli tomu jsi, Ondro, přerušil konzervatoř?

Ondřej: Je to jeden z důvodů. Navíc hraju ještě s dalšími kapelami, s Jirkou Matyášem z Tábora, s Císař Bandem pravidelné večery v Praze, občas s Rene Trossmanem.

Před pár lety jsem se tě ptala, jestli půjdeš na konzervatoř. Byl jsi tenkrát rozhodnutý, že ani náhodou. Tvrdil jsi, že tě hudba sice baví, ale nepotřebuješ ji studovat, natož se jí živit. Čím to, že jsi změnil názor?

Ondřej: Zjistil jsem, že mi nic jiného nejde ani nebaví. Když jsem vybíral vysokou školu, všude bylo něco, co bych neskousl. Tak jsem šel na konzervatoř, kterou teď kvůli koncertům nestíhám a ani moc nemám potřebu se tam vrátit. Druhou maturitu stejně nepotřebuju, leda bych chtěl učit v hudebce.

A to nechceš? Učíš ale soukromě. Stejně jako Paul.

Paul: Já neučím. Jeden čas jsem měl žáka na zpěv, ale zjistil jsem, že to není nic pro mě.
Ondřej: Učím soukromě, protože se mi nelíbí způsob výuky v hudebních školách. Nechci, aby to vypadalo, že ve svých třiadvaceti letech vím, jak lépe učit. Podle mě ale hudebka často od hraní odradí. Pro děti je nezáživná. Popravdě, koho v tomhle věku baví klasická hudba, etudy, ač jsou důležité? Někteří učitelé je už ale začali prokládat zábavnějšími věcmi.

Co vy, Paule, chodil jste do hudební školy?

Paul: Hm, možná celý měsíc. Odradili mě, když řekli, že se půl roku na nástroj nepodívám a budu se učit jen teorii. Pak jsem chodil na hodiny k jazzovému muzikantovi, u něj už jsem nějaký rok vydržel. Učil zábavněji, přirozeněji. Pak jsem hodně zpíval, hlavně gospely. Učil jsem se praxí.
Ondřej: Taky jsem měl období, kdy jsem chtěl přestat. V té době jsem se ale seznámil s Járou Bártou, místním pianistou, který chodil na stejný gympl. Ten mě k jazzu přivedl. A hraní mě zase začalo bavit. Z hudebky jsem nakonec přešel rovnou na konzervatoř.

S Paulem hodně cestujete. Hrajete v Belgii, Holandsku, Německu, Švýcarsku. Jak si zvykáš na život na cestách?

Ondřej: Nezvykám. Paul: To je spíš nutnost. Člověk nemůže strašit na jednom místě, když se chce touto hudbou živit. Ale nestěžuju si, vybral jsem si to. Ale kdyby to šlo bez cestování…

Vnímají vás v cizině jinak?

Paul: V Česku jsme stále trochu exotika. Jak jste říkala, jako bychom byli z jiné planety. Třeba v Belgii, v Holandsku je náš žánr zažitý víc.
Ondřej: Rozdíl vnímám v tom, že tady chodí na naši muziku především mladí lidé. V cizině naopak.

Tak alespoň v nich tady máte budoucnost… Jazz je často vnímaný jako náročná muzika. Nejen na hraní, ale i na poslech. Souhlasíte s tím?

Paul: Pro mě to náročné není. Jsem jednoduchý člověk, tak dělám jednoduché věci. Prostě zpívám písničky. Nesnažím se za každou cenu zahrát něco jinak, než ostatní. Když to budu hrát, jak to cítím, tak to beztak bude jiné. Ale přirozeně. Vadí mi, když se něco předělává jen pro tu odlišnost. Ondřej: Blues je přitom v podstatě velmi jednoduché.

Někteří přesto berou váš žánr jako hudbu pro intelektuály.

Paul: Lidi se téhle hudby bojí. No jasně. Ondřej: Možná proto, že v jazzu se dnes směřuje k té složitosti. Dneska hodně jazzových kapel dělá spíš muziku pro druhé muzikanty.

A pro hudební kritiky…

Ondřej: Ano. A pro normální posluchače je ta hudba strašně komplikovaná, nic v tom neslyší. Jiný muzikant ji dokáže ocenit a říct: To bylo peklo, co tam zahráli. I když se to nedá poslouchat. Já chci hrát věci jednodušše a čitelně, dělat blues a jazz pro normální lidi.

Jaký interpret vás inspiruje?

Ondřej: To byl pro mě vždycky určitě Ray Charles. Oslovuje mě jeho styl hry na piano. Nehrál virtuosním způsobem, ale bylo tam přesně to, co mělo být. Nic víc a nic míň.
Paul: Mahalia Jackson, to byla královna gospelu. Bohužel i z gospelu se dnes dělá sport. U všech žánrů přibývají kudrlinky, muzikanti se vyžívají v náročnosti, složitosti. Mahalia zpívala přirozeným, krásným způsobem. V jazzu mám rád padesátá léta, kdy muzikanti měli radost z hraní samotného, nesnažili se nutně zaujmout. Ondra to má podobně, tím pádem si tak rozumíme.

Jak důležitá je pro vás zpětná vazba od publika?

Ondřej: Docela dost. Koncert je většinou povedený, podle toho, jací přijdou lidé.
Paul: Když nasávají to, co jim chcete dát, jde hraní samo. Naše hudba je chvílemi hodně jemná, tichá. Vyzařuje: Pokud máš zájem, pojď blíž. Pokud ale zájem není, nezačnu hrát jinak, než jak to cítím. Nepotřebuju bavit za každou cenu. Kdybych musel hrát něco jen proto, že to lidé chtějí slyšet, radši bych šel pracovat do kanceláře.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!