Některá místa jsou poněkud zakletá, což je zřejmě i případ sklepní restaurace pod palácem Kinských na Staroměstském náměstí (vchod je z Týnské uličky). Právě zde zkoušela štěstí restaurace Le Bouchon, kterou před několika týdny vystřídala nová restaurace s názvem Le Saint-Tropez s francouzským majitelem a šéfkuchařem. Je jen trochu překvapivé, že zde zůstalo původní vybavení z předešlé restaurace a také stejná, poněkud ospalá, atmosféra.
Utajená bujabéza
Už první kontakt vyvolal mírné rozpaky. Víceméně náhodou jsme si tu udělali osobní rezervaci o den dříve (většinou ji děláme telefonicky): kolem sedmé jsme přišli do sklepní místnosti, kde nebyl žádný host, takže nám v tu chvíli bylo jasné, že rezervace je vlastně zbytečná. Jenže zbytečná by vůbec nemusela být, kdyby obsluha měla alespoň kousek obchodního ducha. Když jsme totiž druhý den v týž čas zasedli k večeři (opět byla celá místnost prázdná, až v půl deváté se zaplnil ještě jeden stůl), dozvěděli jsme se, že hlavní specialitou podniku je pravá marseillská bujabéza servírovaná tradičně na korkovém dřevě, která se ovšem musí objednat den dopředu.
Čtěte také:
Ve dvacítce restaurací začal festival Slavnosti chřestu
Nejlepší restaurací světa je potřetí v řadě kodaňská Noma
Tak proč nám to nikdo neřekl? Určitě bychom ji rádi ochutnali. Ostatně ani na webových stránkách, které jsme si dopředu prostudovali, se o objednávce předem také nic nepíše (také týdenní nabídka zeje prázdnotou). Škoda, povzdechli jsme si a těšili se alespoň na speciality, které nám připraví francouzský šéfkuchař. Jenže zklamání pokračovalo.
Vylité a přesolené
Na začátek jsme vyzkoušeli plato ústřic, které byly sice svěží a čerstvé, ale byla z nich vylita (buď při otvírání, nebo při další manipulaci, všechna šťáva. Navíc nebyly odříznuté od skořápky). A chybičky pokračovaly také u předkrmů. Foie gras bylo standardní, i když by si zasloužilo nějaký nápad, na svatojakubky ovšem kuchař nasypal o trochu víc soli, než je zdrávo, a pětice nadívaných šnečků po burgundsku byla příliš vysušená.
Narůstající rozladění umocnila také značně chybující a nejistá obsluha (byť jinak milá a příjemná), která nenabídla ochutnání šampaňského a po otevření víno rovnou rozlévala do sklenic (francouzská restaurace měla k dispozici pouze dva druhy neročníkových šampaňských). Navíc obsluha ani neznala jídla z jídelního lístku, takže se její rady omezily na opakované sdělení, že to někteří hosté chválili.
Nožičky bez nožiček
Obrat k lepšímu nepřineslo ani hlavní jídlo. Osobně jsem se těšil na směs šneků a grilovaných vepřových nožiček podávaných s česnekovou omáčkou, ale na velkém talíři byly asi tři čtyři šneci a zhruba jedna polévková lžíce masa z nožiček. Což o to, samotné maso bylo lahodné a šťavnaté, ale takovou porci bych nabízel mezi předkrmy. O poznání lépe dopadla restovaná žabí stehýnka na česneku, jejichž maso bylo měkké a křehké. Naopak mušle sv. Jakuba byly opět jasně přesolené (shodli jsme se na tom tři, co jsme je ochutnávali).
Z šedi průměru nevybočily ani dezerty, jež sice zahrnovaly známé francouzské pochoutky, ale jejich provedení bylo nezajímavé. Jablečný koláč připomínal pouliční pekárnu, malinový sorbet neokouzlil, snad jen čokoládový fondant o fous přelezl laťku průměru, ale na druhé straně, kolik takových už člověk ochutnal?
Těžko soudit, zda za neutěšený výsledek může frustrace kuchaře z toho, že do nové restaurace zatím nikdo nechodí, či snaha šetřit na čase a surovinách, dokud se nový podnik nerozjede, ale ani jedna z cest k úspěchu zřejmě nepovede.
Kontakt: Le Saint-Tropez, Týnská ulička 3, Praha 1, stropez.cz
Autor je publicista
