Kulisákem v loutkovém divadle. Pro ženu docela dřina | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak vydělat v těžkých časech

Více k tématu

Kulisákem v loutkovém divadle. Pro ženu docela dřina

Stavění kulis je doménou mužů. V Divadle rozmanitostí v Mostě si redaktorka Sedmičky na vlastní kůži vyzkoušela, co tato práce obnáší.

Most / Prásk! Kašpárek nad jevištěm spráskne ruce a činely, které v nich drží, vydají neopakovatelnou ránu. Děti v hledišti mosteckého loutkového divadla poskočí a začnou se smát. Opona se rozevírá. Očekávání vrcholí. Zvukař z kabiny za jevištěm pustí první tóny hudby. Herci nastupují k prvním replikám. Představení začíná.

Takhle to v Divadle rozmanitostí vidí divák. Co se odehrává v zákulisí, netuší. Divadlo je zvláštní svět. A co je vidět na jevišti, je výsledkem týmové práce, která se připravuje několik týdnů.
Co obnáší jeden den kulisáka? V divadle je to fyzicky nejtěžší práce. Patří tedy hlavně mužům. „Na ráno stavíme kulisy den předem. Odpoledne přijď. Pomůžeš nám nosit bedny a taky si zkusíš zavrtat vrtíky do prakťáků,“ oznamuje jevištní mistr Miloslav Stejskal. Všichni mu tam říkají Petras. Velká policejní pohádka má jednoduchou scénu a během představení skoro žádné přestavby. Dělám, co mi Petras přikáže. Montérky jsem nepotřebovala. Chlapi mě šetřili. „Teď si dáme v šoupárně kafe a odpočineš si,“ mrká na mě Petras, když už máme prkennou podlahu smontovanou, podle značek na jevišti rozmístěné kulisy, „šprajcy a vrtíky“ přidělané dveře, důležitou součást představení. Musí být napevno, aby se nesložily, když přes ně herci chodí a taky s nimi pěkně bouchnou, až se divadlo otřese.

Zázemí v šoupárně

Šoupárna je jako druhá šatna. Přesto, že je královstvím Petrase a techniky, zázemí v ní nacházejí i herci, čekající na výstup. Když se ptám na význam jména šoupárna, Petras se začne nahlas smát. „Tak se to vžilo, že už nikdo ani nepátráme, kdy a jak to vzniklo,“ směje se. Pak ale vážně dodává, že když šoupali bedny a další kulisy na jeviště a z jeviště, někdo použil výraz šoupárna a ten se vžil.
Během pauzy Petras a inspicientka Pavlína Kociánová vypravují, jak do „Rozmáňa“ přišli před dvaceti lety za partou přátel z litvínovské Loutky. „Je to zajímavá i otravná práce. Jak kdy. Jako všude,“ říká inspicientka. Přesto by neměnila. Kvůli lidem. Všichni jsou jedna parta, jeden tým.

Scéna šitá na míru

Když jede divadlo na zájezd, musí kulisáci a technika vyrazit o den dřív, anebo za svítání. „Ve čtyři, v pět ráno, podle toho, kde se hraje. V Pardubicích nebo Hradci stavíme třeba o půlnoci,“ namítá Petras. Herci musí být na místě o hodinu dřív.

Ne na všech jevištích může Divadlo rozmanitostí hrát. „Scénograf dostává přesné rozměry našeho domovského jeviště. Podle toho kreslí velikost kulis,“ líčí tvůrčí koloběh umělecký šéf Antonín Klepáč. Jsou tedy šité na míru. Na zájezdech jsou totiž jeviště různě velká.
V hrnkách s kávou už hledíme na dno, a tak se pro dnešek rozcházíme. „Ráno v osm tady,“ připomíná mi kulisák Emil Preisler. Všechno zkontrolujeme, spolu s garderobiérkou Janou Hrstkovou rozmístíme a připravíme rekvizity.

Divadlo hraje dopoledne dvě pohádky. První začíná v devět a už hodinu před představením je v zákulisí cvrkot. V hereckých šatnách vonějí šminky, na štendrech visí připravené kostýmy. S kulisáky provedeme, co jsme se včera domluvili. Pak vyklízíme plac.

Nastupují herci ke korepeticím. Přezpívají všechny písničky a v půl deváté i oni odcházejí z jeviště. Inspicientka zatáhne oponu. Herci se převléknou do kostýmů, nalíčí. Pohádky trvají většinou hodinu, ale dají jim zabrat.
„Vzala jsem si návleky, ale stejně nemůžu nosit sukně. Mám zarudlá a nateklá kolena,“ prohodí v letu herečka Tereza Karásková. Ve Velké policejní pohádce vodí draka, a tak je stále na kolenou. Je celá v tmavém, na rukou černé rukavice a přes obličej černou kuklu s černou hustou sítí, aby viděla. V kostýmu se slušně potí.

Louthoherectví je dřina

„Na rozdíl od činoherců je práce loutkoherce fyzicky náročná. Některé loutky váží i deset, dvanáct kilo. Herec většinou nesmí být vidět, a tak se krčí za kulisami na kolenou, ruce vztyčené,“ popisuje tvrdý chleba loutkoherců Antonín Klepáč. První zvonění a hlediště šumí dětským halasem. Herci sbíhají ze šaten z prvního patra po úzkých schodech. Za šálou nakukují, kolik přišlo diváků. Přestože hrají den co den, stejně je jímá alespoň lehká tréma. Neubrání se jí.

Inspicientka je ve střehu. Hlídá, aby herci neprošvihli nástup. Ale i tak jsou do šaten, do šoupárny, do klubu zavedené odposlechy, kde je v přímém přenosu hlas z jeviště. Po představení je půl hodiny volno. Pak začíná pohádka nanovo, pro nové diváky. Když skončí, nastává čas pro kulisáky. Demontujeme scénu a ukládáme kulisy. Loutky putují do pytlů, aby se na ně neprášilo. Některé mají zvlášť honosný šat, z ruské vlajky se srpem a kladivem.
„Můžeš vyluxovat koberec,“ nabízí mi Petras. Když to mám hotové, začneme nosit nové praktikábly, tyče. Scéna je osvětlená jen bodovým pracovním světlem. Za hodinu vypadá jeviště úplně jinak. A ve fantazii si odehrávám příběh, který se tu zítra rozezní.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!