Na tuhle metodu věřili pejsek a kočička, když pekli dort. Pokud do toho zamícháte samé dobré věci, výsledek přece nemůže být špatný. A něco podobného si asi řekli zakladatelé kultu Cao Dai ve Vietnamu. Jedno z nejmladších náboženství světa bylo oficiálně zaevidováno v roce 1926 na území tehdejší francouzské koloniální Kočinčíny. Otcem zakladatelem byl místní úředník Ngo Van Chien.
Ten kolem sebe shromáždil zhruba tři stovky učedníků a tlumočil jim poselství, které získal spojením se svatým duchem zvaným Duc Cao Dai. Na základě tohoto učení vznikla věrouka, která má dnes už téměř šest milionů stoupenců a zhruba čtyři stovky chrámů po celém Vietnamu. Centrem náboženství je jihovietnamské město Tay Ninh, kde stojí i největší chrám, který je oblíbeným cílem turistů.
Vše v jednom
Na synkretickém náboženství Cao Dai je fascinující právě to, co všechno do sebe vstřebalo. Jako novodobá věrouka má výhodu, že může brát inspiraci ze všech předchozích poznatků lidstva. Pod jednou střechou se tu tak sešli názory i světci z buddhismu, křesťanství, taoismu, džinismu i z mnoha dalších tradic.
Tím to ale všechno teprve začíná. Musíme na tomto místě nejdřív zdůraznit, že samozřejmě plně respektujeme tuto věrouku a že není v možnostech drobného, odlehčeného novinového článku postihnout byť jen zlomek z mnohavrstevného konceptu Cao Dai. Přiznaně zmíníme jen jeden povrchový rys, který na Cao Dai poutá pozornost médií i turistů. Tím je pestrý panteon světců, které caodaisté uctívají. Marná sláva… Když vám tuhle nesourodou skupinu historických postav průvodce při návštěvě chrámu začne jmenovat, chtě nechtě vám cukají koutky.
Prorokem je prezident i císař
Že mezi svaté proroky caodaisté počítají Ježíše, Buddhu, Mohameda nebo čínské mistry Lao-c‘ a Konfucia, to jaksi do náboženského kontextu zapadá. Další jména z toho ale začnou dělat pořádný pelmel. Mezi více než sedmdesáti světci prý figuruje například i římský vojevůdce Julius Caesar, ruský revolucionář Lenin nebo první čínský prezident Sunjatsen. Také je znát, že se caodaismus rodil na území francouzské kolonie, protože si vybral mnoho světců z francouzských dějin. Třeba Johanku z Arku, Napoleona nebo spisovatele Victora Huga, který je počítán dokonce mezi světce nejhlavnější.
Domácí osobnosti zastupuje v panteonu Trang Trinh, vietnamský básník ze 16. století.
Chrám jako z lunaparku
Dojem zvláštní směsice nevyvolává jen svérázná parta světců, ale také architektura caodaistických chrámů v Tay Ninh i v jiných městech. Už zdálky je bezpečně poznáte, protože jsou natřeny křiklavou žlutou barvou. Kaskádovité střechy evokují čínský palác, věžičky jsou zas jako minaret u mešity, sloupy ovinuté hady připomínají málem pouťový kolotoč s lochneskou.
Do vymezených prostor v chrámu v Tay Ninh už dnes smějí vstoupit turisté, mohou sledovat i každodenní rituály věřících. To je vzácná možnost, která tu dřív nebyla.
I caodaismus si prošel svou problematickou érou. V polovině minulého století se proměnil ve vojenský kult, který měl vlastní armádu o síle 25 tisíc vojáků a v podstatě ovládal celý jihozápadní Vietnam. Po sjednocení země ale komunisté kult Cao Dai zpacifikovali, jeho majetek znárodnili a čtyři zástupce sekty popravili. Nyní je ovšem celá oblast již po mnoho let mírumilovná a přístupná. V tichosti si tu uctívají své Leniny a Napoleony.
| Máte smůlu, žijete na pekelné planetě |
|---|
| Tohle je další pikantní střípek z nauky Cao Dai. Ve vesmíru je podle ní 72 obývaných planet, přičemž ta první je předstupněm nebe a ta s pořadovým číslem 72 je předpeklí. Tipnete si, na které planetě jste se v tomto životě reinkarnovali vy? Podívejte se na účet za elektřinu, pusťte si v televizi parlamentní rozpravu a ochutnejte malinové pivo. Ano, tipujete správně. Tahle planeta je peklo. Tedy skoro. Má pořadové číslo 68. |
Úděsné výlety z vykřičené čtvrti
Startovním bodem pro cestu k chrámům Cao Dai je osmimilionové Ho Či Minovo Město. A v něm je základnou všech cestovatelů District 1. Tahle pulzující neonová čtvrť nikdy nespí, a jestli jste v dětství ztratili plyšového medvídka, tady ho určitě v některém pouličním stánku zase najdete. V Districtu 1 mají všechno a mají to tam levně. Levné ubytování, levné jídlo, levné pivo, levné holky. V několika blocích téhle centrální čtvrti je natěsnána víc než stovka hostelů, jsou tu 24 hodin denně otevřené restaurace pod širým nebem, bary, masážní salony, obchody se suvenýry a cestovní kanceláře. Ze všeho nejvíc to tu připomíná legendární Khao San Road v Bangkoku. Výlet k hlavnímu chrámu Cao Dai vám v Districtu 1 nabídnou pouliční turističtí agenti jen asi tak pětkrát za minutu. A jak jinak – za báječnou cenu. Jednodenní zpáteční cestu do 100 kilometrů vzdáleného chrámu v Tay Ninh tu pořídíte za pouhých 15 dolarů. A to výlet zahrnuje i oběd a zastávku v Cu Chi u podzemních tunelů vykopaných za války. No nekupte to, když je to tak levné.
Jenomže co nic nestojí, nestojí za nic. Výlety dohodnuté v Districtu 1 jsou turistickou mašinerií v tom nejvulgárnějším podání. Otupělého turistu vyzvedne za kuropění v hostelu poslíček na mopedu a odveze ho na hlavní ulici. Tam ho předá malému mikrobusu, který ho odveze do jiné ulice, kde turistu přeloží zase do většího autokaru. Ten se zařadí do kolony a celý konvoj mnoha autobusů vyrazí do stejné destinace.
Několikrát se po cestě k chrámům zastavuje na „ukázce rukodělné výroby“, což v praxi znamená, že vás protáhnou nějakou průmyslovou manufakturou a pak čekají, že si příslušný barevný deštník nebo skládací klobouček koupíte v podnikové prodejně. Hlavní problém těchto masových výletů je, že do chrámu v Tay Ninh dorazí kolona, a tudíž armáda turistů ve stejný moment, takže na autentickou atmosféru můžete zapomenout. A druhým problémem je, že spoustu času strávíte v autobuse a na samotnou návštěvu chrámu zbude málo času, takže je uspěchaná.
Pozor, obdobnými neduhy trpí – alespoň podle svědectví mnoha turistů – i většina all inclusive jednodenních výletů do delty Mekongu nebo k podzemním pevnostem z vietnamské války.
Někdo může považovat za výhodu, že při takovém výletu nemusí vůbec myslet a naprosto nic řešit. Přičinliví Vietnamci se o všechno postarají a výletníka si podávají jak hadrového panáka na běžícím pásu. Včas mu jen řeknou, kdy a kde si má co vyfotit a do které kasičky má vhodit všimné. Ano, je to jednoduché a levné. Ovšem cestovatel, který chce poznat skutečný Vietnam, by měl zvážit, zda si raději cestu po téhle krásné asijské zemi neorganizovat sám. Jezdit místní dopravou a mimo hlavní turistické trasy. Jinak se vrátí spokojeně z exotické dovolené a nikdy se nedozví, že místo Vietnamu mu celou dobu ukazovali jen jakousi podivnou, umělohmotnou, turistickou Potěmkinovu vesnici.
