„Důležitá je osoba na červeném koberci. Mluvit se má o ní, ne o designérovi,“ říká návrhářka hvězd Zuzana Kubíčková
- V prostorách elegantního bytu se pod rukama krejčových a návrhářky Zuzany Kubíčkové proměňují luxusní látky v jedinečné modely.
- Její šaty se objevují na předávání hudebních a filmových cen, v diplomacii, na velkých pódiích i na červeném koberci karlovarského festivalu.
- Hvězdné momenty bývají pro ateliér nejen odměnou, ale i novým začátkem. Zážehem pro nové vysoce individuální zakázky.
Když před lety vstoupila na českou módní scénu, působila jako zjevení. Tuzemská móda tehdy stála především na civilnosti, nositelnosti a pragmatickém přístupu k oděvu. Zuzana Kubíčková naopak pracovala s peřím, flitry, korzety či s krajkou. Začala používat výjimečné materiály, které sama vyvíjí nebo nechává vyrábět u specializovaných dodavatelů.
Její práce okamžitě přitáhla pozornost. Nebyla to jen další talentovaná návrhářka. Přinesla jinou ambici, jiný způsob práce s materiálem i jinou představu o tom, kam až může česká autorská móda směřovat.
Během studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze získávala Zuzana Kubíčková zkušenosti na stážích v Paříži, Miláně a v Reykjavíku. V roce 2012 založila vlastní módní dům a už za svou debutovou kolekci získala ocenění Czech Grand Design v kategorii Módní návrhář roku. Od té doby systematicky rozvíjí značku postavenou na autorské tvorbě, vysoké krejčovině a na zakázkové výrobě. Vedle tvorby autorských kolekcí vede vlastní couture ateliér, jehož obchodní model stojí na individuální práci s klientkami a precizním řemeslném zpracování.
Dokonalý svět vysoké krejčoviny
Když jsme spolu vedli rozhovor před čtyřmi lety, sídlil ještě ateliér Zuzany Kubíčkové ve vinohradské ulici Anny Letenské. Tehdy s ostychem sobě vlastním vyřkla přání, že by se jí líbilo mít jednou celé patro. Dnes už jí k tomuto snu mnoho nechybí. Ateliér na prestižní adrese Pařížská 16 zaujímá většinu podlaží. Ale v módě podle ní žádný prostor nevydrží dlouho jako dostatečně velký. „Modely přibývají, lidí přibývá. Je nás skoro dvakrát tolik než ve vinohradském ateliéru,“ vysvětluje spokojeně. Ostatně spokojenost je slovo, které se v jejích odpovědích vrací častěji než třeba ambice. Přesto nebo právě proto vede ateliér, který dnes patří k nejstabilnějším adresám české autorské módy.
Couture působí na první pohled jako svět krásných šatů, výjimečných látek a společenských událostí. Za dveřmi skutečného ateliéru se však odehrává jiná realita. Vedle kreativity musí fungovat i ekonomika. Na otázku, jak lze v Česku uživit krejčovský ateliér, odpovídá Zuzana Kubíčková bez dlouhého rozmýšlení: „Je to náročné. Tento ateliér živí devět lidí, takže na to je potřeba myslet.“ Její práce navíc nestojí na tvorbě zásob a prodeji ze skladu ani sériové výrobě.
Většina modelů se začne rodit až poté, kdy se ve dveřích objeví konkrétní klientka. „Všechny modely tvoříme na míru, takže každá věc vzniká na zakázku. Máme skladem jen vzorky z kolekcí. Občas se nám podaří ušít něco přímo do ateliéru, většinou artikly, o kterých víme, že se k nim zákaznice opakovaně vracejí. Ale sklady v pravém slova smyslu nemáme,“ dodává návrhářka. Právě v tom spočívá jedna z největších nejistot celého oboru. Zatímco výrobu lze naplánovat, zájem klientů nikoli. „Neumíme dopředu odhadnout, kdo k nám přijde a koho naše modely osloví natolik, že se rozhodne nechat si něco ušít na míru. Musíme pracovat tak, aby naše práce rezonovala a aby se o nás vědělo.“
Zuzana zvolila styl výroby, kdy se prakticky všechno rodí přímo v ateliéru. Výjimku tvoří pouze některé kožené artikly. Důvod je prostý. Návrh pro ni není hotový produkt, ale začátek procesu. „Nepracuju tak, že odevzdám návrh, předám ho dál a už se o něj nestarám. Každý model začíná od nuly.“
Každý nový model vzniká pro konkrétní postavu a konkrétní potřebu. „Na každou ženu se tvoří střih. I když už ji známe, nový model má vždycky trochu jiná kritéria. Ten proces dokáže pokaždé překvapit.“ V ateliéru tak není prostor na rutinu. Jednotlivá rozhodnutí vznikají průběžně během práce a často se přehodnocují ještě ve chvíli, kdy se látka dostane do rukou krejčových. „Je potřeba být si nablízku a jednotlivé kroky si ověřovat a reflektovat. To je na tom vlastně pěkné,“ říká a zdůrazňuje specifičnost zakázkové výroby. „Nešetříme na čase ani na materiálu. Chci bezkompromisní výsledek.“
Na červeném koberci
Klientelu Zuzany Kubíčkové tvoří herečky, podnikatelky i ženy z veřejného života. Její modely se pravidelně objevují na nejvýznamnějších českých společenských událostech od předávání filmových cen Českých lvů přes hudební ceny Anděl, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary až po státní a diplomatické příležitosti. Mezi její dlouhodobé klientky patří herečky Jitka Schneiderová, Jana Plodková nebo modelka Tereza Maxová. Pracovala i pro Dagmar Havlovou a Annu Geislerovou. Spolupracuje s první dámou Evou Pavlovou. V polovině června její model oblékla zpěvačka Ewa Farna při svém vystoupení na stadionu v pražském Edenu.
Nejen karlovarský festival, ale i další velké společenské události bývají často prezentovány jako přehlídka návrhářských jmen. Zuzana je však vnímá jinak. Pozornost podle ní nemá patřit autorovi šatů, ale člověku, který je má na sobě. „Úkol je jednoduchý. Pokud designér dokáže dobře obléknout konkrétní osobnost, splnilo to svůj účel. Důležitá je ta osoba, která po červeném koberci jde. Designér má sloužit tomu, aby se to podařilo. Nikoli tomu, aby se mluvilo o designérovi,“ zdůrazňuje.
Jedna z osobností, jež letos obléknou autorský model Zuzany Kubíčkové při zahajovacím ceremoniálu festivalu v Karlových Varech, je Jitka Schneiderová. „Zuzka není jen výjimečná návrhářka, ale také báječná kamarádka. Její tvorba je nezaměnitelná. Má vytříbený rukopis plný ženskosti, jemného francouzského šarmu a citu pro nádherné materiály. Obléknout si ‚Zuzku‘ je pro mě pokaždé výjimečný zážitek,“ říká Schneiderová. Herečka patří k úzkému okruhu klientek, které si šaty pro slavnostní příležitosti nepůjčují, ale stávají se jejich majitelkami.
Žena více funkcí
Je Kubíčková více designérka, nebo podnikatelka? „Musím být obojí,“ říká ultimativně. Zároveň však přiznává, že ne všechny role si vybrala dobrovolně. „Převažuje u mě náklonnost k vymýšlení a hledání nových způsobů. Řemeslo mě nesmírně baví a i ta podnikatelská část má svoje kouzlo. Ale kdyby všechny tři složky byly v rovnováze, byl by to asi zázrak.“
Když vznikají nové modely, ráda si sedne ke stroji, připraví střih nebo se zapojí do práce přímo v dílně. Nejde přitom o nostalgii po začátcích, ale o přesvědčení, že právě tam vznikají ty nejdůležitější objevy. „Řemeslo není vůbec podřadná či druhořadá část. Naopak je nesmírně zásadní. Je skvělé mít nápady, ale často až při samotné práci s materiálem člověk přijde na věci, které by na papíře nikdy nevymyslel.“
Podnikání je podle ní disciplína, kterou si musela osvojit a naučit se mít ráda. Realita vedení ateliéru navíc mnohdy znamená, že se samotné tvorbě nemůže věnovat tak, jak by si přála. „Na kreativní část připadá strašně málo času oproti všemu ostatnímu. Čekají lidé, tlačí termíny, člověk musí dělat rychlá rozhodnutí. Není prostor na dlouhé vysedávání a přemýšlení. Musela jsem se naučit dělat všechny ty procesy za pochodu,“ podotýká.
A glosuje přístup části kreativního průmyslu, která si buduje svou identitu na přetížení a permanentním nestíhání. „Když lidé říkají, že toho mají strašně moc a nestíhají, často mě překvapuje, jak dlouho mi o tom dokážou vyprávět. Za tu dobu se dá spousta věcí udělat.“ Samu sebe označuje za časového optimistu, protože věří, že většina problémů se řeší prací, nikoli panikou. „Samozřejmě se stávají situace, kdy si v první chvíli řekneme, že to nemůžeme zvládnout. Ale pak se o tom pobavíme s kolegyněmi a zjistíme, že to chceme udělat. A když to chceme udělat, vždycky najdeme způsob.“
Na kolektiv a důvěru k němu se odvolává často. „Je důležité mít kolem sebe lidi, kteří svoji profesi ovládají perfektně. Vím, že některé věci umějí mnohem lépe než já. A když jim tu část práce předám, bude udělaná dobře. Nebo ještě lépe.“
Dvanáct tisíc špendlíků
Za elegancí modelů Zuzany Kubíčkové stojí překvapivě robustní provoz. Jen v roce 2025 prošlo jejím ateliérem přibližně 700 modelů a doplňků – od zakázkové tvorby až po kostýmy vznikající v rámci spoluprací. Na výrobu ateliér zpracoval více než kilometr materiálů té nejvyšší kvality. Krejčovým během roku prošlo rukama přes dvanáct tisíc špendlíků, z nichž jeden skončil poněkud neplánovaně v žaludku. A aby bylo při práci opravdu „jako v nebíčku“, zmizelo také nejméně 300 chlebíčků.
Ostatně malé radosti, jež by jiní považovali za prohřešek, si Zuzana Kubíčková neodpírá. Když se řeč stočí na její známou slabost pro větrníky, věnečky a cukrářské vitríny obecně, odpovídá bez váhání: „Tomu neodolám!“ S věkem prý jen přibyla větší střídmost. Nikoli výčitky. „Myslím si, že to, co má člověk rád a co ho těší, je dobré si dopřát. Pokud se to nepřehání natolik, aby ho to ničilo, je to v pořádku.“
Každý model vzniká individuálně a jeho cena se odvíjí především od zvolených materiálů a náročnosti zpracování. Doplňky z ateliéru Zuzany Kubíčkové začínají přibližně na čtyřech tisících korun, základní topy na osmi tisících. Cena klasických pouzdrových šatů zhruba na 35 tisících. Za kabáty klientky platí zpravidla od 45 tisíc korun, přičemž průměrná cena kabátu se blíží k 80 tisícům. Večerní a svatební šaty šité na míru začínají na 45–50 tisících korun, nejčastěji se však pohybují kolem 100 tisíc. Jejich konečná hodnota vždy odráží jedinečnost návrhu i stovky hodin precizní ruční práce.
Žena ženě
Úspěch jejího ateliéru nestojí jen na kvalitě střihu nebo zpracování. Stejně důležitou součást její práce představuje schopnost porozumět ženě, pro kterou model vzniká. Každé první setkání proto začíná rozhovorem. „Abych opravdu pochopila, v čem se bude cítit dobře, co jí udělá radost a pomůže jí cítit se lépe, to je něco mnohem hlubšího. Ať už potřebuje, aby se cítila krásnější, pohodlnější nebo sebevědomější.“ Podle Kubíčkové zakázková tvorba začíná ve chvíli, kdy se potká estetická představa návrhářky s osobností klientky.
„Hledáte ten balanc. Tu hranici, kdy podle svého estetického cítění děláte něco, co je vám vlastní, a zároveň ona řekne: Ano, to jsem přesně já.“ Tehdy cítí, že práce splnila svůj účel. Baví ji, když si klientka přeje něco neobvyklého. „Nutí vás to přemýšlet a rozvíjet kreativitu. Musíte ten úkol nějak uchopit. Neslevit ze svého estetického cítění, ale zároveň splnit to, co klientka potřebuje.“ Přibližně 90 procent klientek se vrací. „To je pro mě vlastně nejlepší ohodnocení naší práce.“ Za tímto číslem podle ní stojí dlouhodobě budovaná důvěra. „Myslím si, že vědí, že se jim budu vždycky věnovat, že je vyslechnu a že pro ně tvořím.“
Když na to máš, tak to ukaž
Samostatnou kapitolou tvorby Zuzany Kubíčkové jsou módní přehlídky. Každá z nich je autorským projektem, v němž hraje stejnou roli prostor, hudba, choreografie i samotný oděv.
Dodnes si vybavuji jednu z prvních přehlídek, které jsem od ní viděl ve věži hotelu International během takzvané zlaté hodiny těsně před západem slunce. Modelky se pohybovaly v téměř snových šatech v prostoru zaplaveném večerním světlem. Stejně silný zážitek představovala přehlídka v Galerii Rudolfinum, kde kolekci doprovodili tanečníci Baletu Národního divadla. Móda se tam přestala odehrávat na mole a stala se divadelní scénou.
Za vrchol její tvorby považuji přehlídku na Letné, pro niž se podařilo uzavřít část ulice. Modelky přijížděly automobily, vystupovaly a procházely ulicí, která se na chvíli stala součástí příběhu kolekce. Lehce pršelo a právě to celé scéně dodalo nečekanou atmosféru. I tím Zuzana Kubíčková posunula českou módní scénu. Ukázala, že módní přehlídka může být kulturní událostí, jež přesahuje samotnou kolekci.
Kalhotový kostým ze lvů
Když se model poprvé objeví na veřejnosti, přichází vedle radosti také napětí. Ne z reakcí publika, ale z detailů, které mohou rozhodnout o výsledku. „Vždycky přemýšlím, jestli jsme na něco nezapomněli. Jestli jsme něco nepodcenili. Protože věcí, které se dají podcenit, je opravdu spousta.“ Teprve když vidí výsledné fotografie nebo přímý přenos, cítí úlevu.
Následně přichází další část, a to odborná kritika i hlas lidu. O kritice hovoří Kubíčková stejně klidně, jako když před chvílí mluvila o střizích nebo o práci s krejčovými. „Když moje vnímání docení aspoň část publika, tak je to super. Pokud mě nepochopí vůbec nikdo, tak je asi něco špatně. Ale vždycky bude existovat skupina lidí, jimž se to nebude líbit nebo kteří to nepochopí. A to je v pořádku. Protože vkus ani estetika nejsou měřitelné hodnoty.“
Proto i reakce veřejnosti sleduje s odstupem. Mnohem zajímavější je pro ni něco jiného. To, zda se obraz z červeného koberce dokáže proměnit v reálný zájem klientek. A to se podle ní děje častěji, než by se mohlo zdát. Zmiňuje například kalhotový kostým, jejž oblékla Jana Plodková na letošním předávání filmových cen Český lev. Krátce poté se v ateliéru objevily další zakázky inspirované právě tímto modelem. „Zákaznice to zaujme, a když pak mají možnost vidět ten model na sobě a zjistí, že na nich funguje, tak je to skvělé.“
Efekt přitom nemusí přijít okamžitě. Někdy se ozvou ženy, které si konkrétní model pamatují i po několika letech. Právě v tom vidí skutečnou hodnotu podobných událostí. Ne v mediálním zásahu, ale v dlouhodobé inspiraci. „My nedáváme peníze do reklamy. O to pečlivěji přemýšlím o tom, kde a na kom se naše práce objeví. Tyto společenské události jsou pro mě ideální. Model je vidět v pohybu, naživo i na fotografiích. A pokud je spojený se správnou osobou, může mít přesně ten efekt, který potřebujeme.“
A jak ještě vypadá uspokojení v módním ateliéru? „Někdy nám ženy napíšou, že jsme jim nějakým způsobem zlepšili život. A to je vlastně skvělý pocit.“
