Al Jourgensen není jen žijící hudební legenda, proslul i jako bystrý a sžíravý politický komentátor. Jeho domovské kapele, industriálnímu Ministry, letos vyšlo comebackové album AmeriKKKant, které zítra představí na festivalu Brutal Assault v josefovské pevnosti.
AmeriKKKant je téměř výhradně o Donaldu Trumpovi…
Rád bych tohle shrnutí poopravil. Není primárně o Donaldu Trumpovi, ale o systému, který Trumpy generuje. V posledních letech se doslova po celém světě vyrojili politici, kteří jsou nesystémoví, protisystémoví, apolitičtí. Trump, iniciátoři brexitu, Viktor Orbán, Rodrigo Duterte na Filipínách, Jarosław Kaczynski, teď čerstvě Matteo Salvini v Itálii, ale třeba i Andrej Babiš u vás. Deska je o podhoubí, které jim umožňuje vyrůst.
V amerických prezidentských volbách proti sobě dlouho nestáli dva kandidáti, kteří by tak dokonale splňovali přísloví o menším zlu. Jak jste volby prožíval?
Snad v každém jazyce existuje úsloví, že něco smrdí. V Americe máme příměr „Jít volit se zacpaným nosem“. Ten zápach už byl nesnesitelný. Doslova. Vzpomínám si, že jsem se po odvolení musel jít osprchovat, smýt ze sebe pocit špíny, že jsem se něčeho takového vůbec zúčastnil. Hlasovat proti stávajícímu systému anebo hlasovat proti Donaldu Trumpovi: většina lidí ani nedávala hlas někomu, hlasovala proti něčemu.
Z tohohle pohledu mě výsledek nepřekvapil. Bylo zjevné, že systém se dostal do stadia, kdy ve hře není jediný normální kandidát, a překvapením nebylo ani to, že někdo tak nechutný jako Trump mohl nejen kandidovat, ale i vyhrát. S obrovským sebezapřením jsem doufal v těsné vítězství Hillary Clintonové a její prohra mě po pravdě zaskočila.
Ve zprávách vidíme, jak se mění americká politika na úrovni státu. Jaký dopad ale mají změny na kvalitu každodenního života?
Dalo by se říct okřídlené „Business As Usual“, že změny jsou nepatrné, ale není tomu tak. Jako krysy z kanálu vystupují ze stínů lidé, kteří tam přežívali celá desetiletí, kdy se rasismus nenosil. Ne že by tady celou dobu nebyli, jen osmdesát let bylo normou, že rasismus je předsudek, že chránit slabší je morální, takže celou dobu rasismus, latentní i zjevný, předsudky a nenávist jen skrývali. Mlčeli a čekali na příležitost. Od třicátých let tu nikdy nebylo tolik primitivního rasismu a ani tolik vůle ho tolerovat.
Druhá věc je, že veřejný prostor zaplavují zástupy chytráků s jasným názorem na cokoli, protože svoje právo na názor považují za důležitější než o věci, k níž se vyjadřují, cokoli vědět.
Ani jedno není příjemné vidět, není hezké v tom žít, ale jsem optimista a pořád doufám ve změnu.
Je taková změna ještě vůbec reálná? Narážím na to, že politiku v tradičním smyslu, tedy soupeření ideologií, postupně vytlačuje politika jako rutinní vykonávání správy namísto diskuze často se opírající o expertní vědění.
Stejně jako se objevují novodobí diktátoři, paralelně vzniká i nový občanský sektor a nová participace, které společnost přetvářejí odspodu. Zažil jsem kulturní revoluci šedesátých let, i když jsem byl jen desetiletý spratek. Ta dnešní mi přijde podobná. Jen už je mi šedesát a nemám tolik energie se na ní podílet.
Tehdy se společenskou změnu nepovedlo dokonat, její strůjci se spokojili jen s malými ústupky, s kosmetickými úpravami na povrchu namísto opravdové změny systému. Některá lidská práva, rovnost pohlaví a ras a mnohé svobody zůstaly jen na papíře, jsou formální, ne skutečné, žité, praktikované.
Ve většině demokratických států funguje politika jako kyvadlo, které pravidelně osciluje mezi levicí a pravicí. To, že se lidé z bývalého východního bloku po dvaceti letech vracejí k socialismu, autoritářství, diktátorům, je nedílnou součástí těchto mechanismů.
Za jiných okolností bych řekl, že všechny Orbány, Trumpy, Le Penové semele čas. Jenže lidstvo podle mě překročilo únosné hranice využití zdrojů a poškození přírody. A je načase řešit toto téma. Ihned! Na samočisticí politické mechanismy není ani prostor, ani čas.
Po úmrtí kytaristy Mike Scaccia visel nad budoucností Ministry otazník, kapelu jste později dokonce rozpustil. Co rozhodlo o jejím obnovení?
Původně jsem po Mikeově úmrtí už žádnou další desku Ministry dělat nechtěl. Nikdy. A ani zhnusení z Donalda Trumpa mi dlouho nepřipadalo jako natolik zásadní téma. Kdysi jsem napsal tři desky proti Bushově administrativě a byly až příliš urputné, díky tomu navzájem si až moc podobné a zbytečně předvídatelné. Když jsem se do problému ponořil hlouběji a začal přemýšlet, co mají jména, jež jsem zmiňoval, společné, pod rukama mi vzkypělo téma světa, který plodí Trumpy. Hned jsem věděl, že to nepůjde jinak, že to nebude album pod hlavičkou některého z mých ostatních projektů, že to musí být deska Ministry.
A organická a soudržná je proto, že poprvé od Filth Pig (1996), poprvé po dvaceti letech jsem nenahrával a nestříhal album sám doma před monitorem, ale ve skutečném studiu s opravdickou kapelou, jako společné dílo. Sešli jsme se a z týdne intenzivní interakce vzešlo na sedmdesát procent desky, na mě pak bylo dotočit vokály, dokončit skladby i koncept.
Autor je spolupracovníkem redakce
