Alex Ross ukazuje, jak má vypadat kniha o vážné hudbě | E15.cz

Alex Ross ukazuje, jak má vypadat kniha o vážné hudbě

Svérázný Ligeti. Jak svéhlavý mohl být osud geniálního skladatele ve dvacátém
století, ukazuje Alex Ross na příkladu fenomenálního Györgye Ligetiho, jehož hudba zazněla například v Kubrickově snímku 2001: Vesmírná odysea
Svérázný Ligeti. Jak svéhlavý mohl být osud geniálního skladatele ve dvacátém století, ukazuje Alex Ross na příkladu fenomenálního Györgye Ligetiho, jehož hudba zazněla například v Kubrickově snímku 2001: Vesmírná odysea
• 
ZDROJ: profimedia.cz

Petr Frinta

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Nejeden střípek zapadne do skládanky, která je rázem kompletní. Tento pocit provází čtenáře studie o vážné hudbě dvacátého století Zbývá jen hluk takřka neustále. Četná ocenění za ni americký hudební publicista Alex Ross sklidil po zásluze.

Text charakterizuje mimořádná práce s prameny, cit pro postižení souvislostí i výjimečný autorský vklad. Aniž by ztrácela na odbornosti, dokáže kniha čtenáře pohltit jako napínavý detektivní román. Pro svět vážné hudby představovalo dvacáté století nejen odliv zájmu v důsledku nástupu dalších žánrů, ale i okamžik rozštěpení. Do té doby jednolitý proud, který charakterizovalo střídání paradigmat, se rozlil do šíře, v níž se tradice s modernistickými prvky střídavě negovala, střetávala a proplétala.

„Příběh“ nechává Ross odvíjet od setkání Gustava Mahlera a Richarda Strausse při uvedení Straussovy Salome ve Štýrském Hradci (1906). Avantgardní díla již byla součástí repertoáru, kontroverzní Salome však doprovázela nebývalá publicita. Další skandály následovaly, například při premiéře Stravinského Svěcení jara. Setkání dvou velikánů ale nastartovalo několik desetiletí změn, jimž dominovalo absorbování folklorních prvků, dodekafonická kompozice, seriálovost a další skladebné metody, které hudbu od sevřených tvarů dovedly až k postmoderní absenci pravidel i pravidelnosti.

To vše již bylo páteří i obsahem mnoha suchopárných studií. Výjimečnou Rossovu knihu činí nejen mezioborové přesahy a mimořádný cit pro rozkrývání souvislostí, ale především schopnost to vše přetvořit v poutavé vyprávění. Lemují je příběhy spisovatelů, glosy jejich vzájemných vztahů často poznamenaných ješitností, izolací, znechucením. Tedy vlastnostmi, které s navyklým obrazem vážné hudby jakožto vysokého umění příliš nekorespondují. A jsou zde i přesahy do politiky: kapitoly věnované jazzu jsou zároveň exkurzem do problematiky zrovnoprávnění černošského obyvatelstva, jinde Ross připomíná, do jaké míry byli skladatelé ochotni ohnout hřbet za Stalinova režimu.

Bylo by možné klady a přínos vyzdvihovat dále. Přínos knihy tkví v tom, že poskytuje neotřesitelný základ pro další oborová bádání a především pomáhá mnohdy odtažitý svět vážné hudby přiblížit mladší generaci. Je tudíž tou nejlepší rukovětí pro učitele hudební výchovy, ukazuje, jak lze o hudbě, o střetu tradice a moderny a dalších dílčích tématech přemýšlet. A mnohým přitom pomůže najít cestu i k avantgardní a současné tvorbě.

Alex Ross: Zbývá jen hluk. Naslouchání dvacátému století

Nakladatelství: Argo / Dokořán, 2011
Překlad: Petr Kopet
Hodnocení: 100 %

Autor je spolupracovníkem redakce

Autor: Petr Frinta

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video