Podle tvůrců se název a celá inscenace inspirují králem Ludvíkem XIV., respektive jeho zálibou v tanci. Každý, kdo čekal jakýkoliv náznak inspirace tancem „zlatého věku“, odcházel s nepořízenou. Ostatně stejně zklamaný musel být ten, kdo pátral po souvislostech s choreografem Kyliánem.
Do (i s přestávkou) dvouapůlhodinového představení se podařilo vměstnat patnáct samostatných tanečních kousků. Až na výjimky (Tabula rasa, uvedená ve světové premiéře, či Terraclinium) jde o duety ženy a muže. Divák brzy prohlédne, co mají tvůrci Králů slunce v oblibě: balet na špičkách, testování pohybového rozsahu interpretů, lehce akrobatická čísla (třeba krkolomné zvedačky), rychlost. Potíží je patos, příkladem je Červená Giselle nebo Terraclinium.
Schopnosti interpretů (původem z různých baletních a tanečních těles v Rusku, Německu, Francii, Španělsku…) jsou nevyrovnané, působí, jako by jen prováděli pohybovou úlohu (třeba v části Fanfare LX).
Z taneční masy tak pozitivně vystupují v podstatě jen dvě choreografie – Moje vesnice, můj domov, samota… (Mi puebla) a Historie oka. Pod prvním duetem je podepsán Francisco Lorenzo, který spolu s Lucianou Kroatto choreografii také interpretuje; oba mají domovské soubory ve Španělsku.
Autorkou druhé choreografie je Marina Mascarell Martinez, jež v ní tančí s Ivanem Perezem Avilesem; oba jsou z NDT. V krátkém čase dokážou načrtnout náladu a pracovat s energií. Přes prestižní scénu, na níž hostovali, Králové slunce nenaplnili zcela očekávání do inscenace vkládané.
Autorka je spolupracovnicí redakce
