Do devadesátých let vstupovali U2 nejistým krokem. Hudbu k dokumentu o rozplétání kořenů rockové hudby Rattle and Hum fanoušci skupovali po milionech, kritici ji však shodili ze stolu. S Achtung Baby dohady o kapele jediného nápadu, která totéž album vydává každé dva roky už po tři desetiletí, načas vyšuměly. Je to i zásluhou producenta Briana Ena, který během nahrávání skladby ostříhával vše pro kapelu typické.
Zde nejlépe dokázala čtveřice zapomenout sebe sama a usměrnit tvůrčí přetlak na jiných albech často jen tušený. Zde rovněž působí experimentální polohy nejdůvěryhodněji: U2 se později v probádávání pustili ještě dále, ale výsledek již nikdy neoplýval toutéž průzračnou samozřejmostí. Beze strachu, že ji fanoušci nepochopí, se čtveřice pustila do dobrodružství se zkresleným zvukem a padlo i tabu dosavadní černobílé stylizace designu.
Tato rozšířená reedice tedy smysl má, i když fanoušci raritní skladby již dávno vlastní. Je zároveň připomínkou zlomu, kdy pod tlakem nahrávacích společností padla praxe, že skupina do studia nastoupila s deseti perfektně nacvičenými písničkami, které během dvou týdnů složila na pás. Tady se rodila dnešní několikaměsíční trápení i s desítkami pracovních snímků, z nichž až na místě vznikají položky alba, protože interpreti pozbyli možnosti písně ozkoušet nejprve na koncertech. A nelze se ubránit ani jedovaté slině, že pokud by se podobně řešená vydání – v rozkládacích papírových obalech, s disky s raritami a bonusy – stala standardem již před lety, nemuseli by dnes takzvaní velcí vydavatelé volat z příkopu o (možná poslední) pomoc.
U2: Achtung Baby (Deluxe Edition)
Vydavatel: Universal Music, 2011
Hodnocení: 80 %
Autor je spolupracovníkem redakce
