Legendární pianista přijel do Česka již poněkolikáté, tentokrát ale se zbrusu novou formací The Vigil, v níž se obklopil o dvě generaci mladšími hudebníky. Kapelu tvoří bubeník Marcus Gilmore, na baskytaru hraje Hadrien Feraud, který spolupracuje i s Johnem McLaughlinem. Do skupiny patří i saxofonista Tim Garland a kytarový objev z Los Angeles Charles Altura.
Corea hráč i citlivý posluchač
Sám Corea hovoří o svých mimořádně nadaných spoluhráčích jako o lidech, od nichž se i on může něco naučit. Během koncertu tak nepůsobil jako slavný lídr, který si přivezl další z doprovodných kapel, ale představilo se kompaktní těleso, v němž většinu sólových momentů obstarají právě Coreovi spoluhráči. Corea celý koncert strávil jako zaujatý hráč plynule střídající piano a syntezátor a jako pozorný posluchač, který svým spoluhráčům nechává dostatek prostoru, neustále s nimi komunikuje a jen občas, když se rozjetý stroj lehce zabrzdí či má tendenci se zaseknout, přebere iniciativu a popostrčí zpět do správné linie.
Nejkratší skladba 14 minut
Celý, zhruba stominutový koncert zahájil Corea s The Vigil starší skladbou Hot House, kterou měli na repertoáru i Miles Davis s Dizzym Gillespiem. Většinu koncertu ale tvořily nové skladby z chystaného alba, z nichž mohli návštěvníci brněnského koncertu slyšet hned čtyři. Od první chvíle bylo přitom radostí poslouchat, jak spolu jednotlivé nástroje vedou dialog či trialog, odpovídají si na jednotlivé nápady a pak se sejdou v razantním finále. Málokdy čas plynul tak rychle, jako na nedělním koncertě, a to i přesto, že nejkratší skladba trvala celých 14 minut.
Nejsilnější byli ale The Vigil s Coreou ve chvílích, kdy opravdu připomínali dávnou Coreovu kapelu Return To Forever ze sedmdesátých nebo pozdější Electric Band z 80. let. Tak tomu bylo ve druhé skladbě nedělního koncertu Roy-alty či čtvrtému kousku v pořadí s názvem Planet Chia – no a samozřejmě v závěrečné skladbě Spain. Toto Coreovo opus magnum staré čtyři desítky let sice v novém aranžmá na počátku působilo poněkud roztříštěně, ale končilo ve finále roztleskaným sálem, jenž pětici muzikantů vydatně vypomohli i sborovým popěvkem sami diváci. V té chvíli už člověk dávno zapomněl na to, že stojí v sále obvykle využívaném pro diskotéková laserová show a přestal vnímat i megalomanské neony na stropní konstrukci.
