Dead Can Dance opět kouzlí čarokrásné nálady

Lisa Gerrardová z Dead Can Dance

Lisa Gerrardová z Dead Can Dance

Ta pauza se zdála skoro nekonečná. Poslední album australských world fusion čarodějů Dead Can Dance vyšlo před neuvěřitelnými 16 lety. Nahrávka Spiritchaser tehdy představovala výrazné nakročení kapely do pelmelu motivů world music zejména z Afriky a Jižní Ameriky. Nakročení, které ale dvojice Lisa Gerrard a Brendan Perry nedokončila kvůli názorovým neshodám, únavě materiálu a také trochu kvůli příliš velké vzdálenosti mezi Austrálií (Lisa) a Velkou Británií (Brendan).

Po první ochutnávce v podobě turné v roce 2005 tu máme plnohodnotný comeback a s ním dlouho očekávané album Anastasis. Deska, která sice z hlediska uměleckého vývoje kapely nepřináší nic třeskutě nového, představuje však Dead Can Dance v plné síle a sympaticky vyzrálé a zkušené. Tedy žádná vycpávka a ždímání peněz, ale důstojné navázání přetržené nitě.

Dobrá zpráva pro příznivce DCD, kteří ale ani během dlouhé pauzy nemuseli smutnit. Jednak již v roce 2001 mohli na kompilaci Dead Can Dance 1981–1998 slyšet skladbu The Lotus Eaters, která měla vyjít na tehdy rozdělané, kvůli rozchodu však nedokončené, desce projektu (objevila se i na výběru skladeb Wake z roku 2003).

Za druhé obě části kapely zažívaly velmi plodné sólové dráhy. Zejména Lisa v mezičase vydala hezkou řádku desek, na nichž spolupracovala s dalšími umělci (Pieter Bourke, Patrick Cassidy, Klaus Schulze), filmových soundtracků (na kterých se často setkává s géniem Hansem Zimmerem) a tři sólové nahrávky. Naopak skladatel a multiinstrumentalista Brendan jen s několika málo nahrávkami prozkoumával především popová zákoutí.

Všechny tyto momenty a umělecký vývoj našly na Anastasis své místo. Obě poloviny DCD evidentně dospěly a vyzrály, deska i přes zdánlivý minimalismus překvapí bohatostí motivů, nápadů a širokým rejstříkem čarokrásných nálad. Což u Dead Can Dance není žádné překvapení, jen na Anastasis jsou všechny tyto momenty dovedeny mnohem dál a působí propracovanějším dojmem. Novinka není ani tak temná jako Within the Realm of Dying Sun, ani tak jednostranně „etno“ jako třeba Into the Labyrinth. Pomalé, valivé tempo jako by do sebe vstřebávalo všechno nejlepší, s čím DCD jako kapela i jednotliví umělci během let přišli.

K tomu připočítáme fantastické kouzlo hlasů Brendana a Lisy, které v sobě snoubí magii, naléhavost a vznosnou temnotu. A hned je tu výjimečná deska, která na jedné straně nepokazí reputaci kapely, na straně druhé s přehledem poráží všechny epigony a drtivou většinu současné alternativní scény.

Dead Can Dance: Anastasis
Vydavatel: PIAS, 2012
Hodnocení: 80 %