Bambušek umísťuje děj inscenace do americké psychiatrické léčebny. Za Poundem (Miloslav Mejzlík) tam přicházejí anarchistka G (Natálie Řehořová), jež v podstatě symbolizuje idealistická hnutí až pozdějších šedesátých let, a novinář Ben (Igor Chmela), zastánce konzervativní generace let čtyřicátých a padesátých. Oba jsou však také vtaženi do světa psychiatrické léčebny, kde nedobrovolně tráví s Poundem a dalšími pacienty život. Odtrženi od okolního světa.
Každá postava tohoto mikrosvěta je nějakým způsobem divná, vychýlená, raněná. Kromě tří hlavních herců ztvárňuje každý více postav. Každá je v podstatě reprezentantem a interpretem některé z části velkolepého Poundova díla Cantos, které psal celý život a v němž se – po vzoru Dantovy Božské komedie (Canta) – pokusil zachytit a pojmenovat svět, prolínání mnoha kultur a historií velkých národů a epoch, především antiky, moderní Evropy a konfuciánské Číny.
Pro Bambuška je Poundův osud, úvahy a poezie obrazem zmaru současného světa a kultury. Důsledně směruje každý verš, každou myšlenku, každou situaci do obrazů mrtvolného zmaru a nekomunikativní prázdnoty. Všechny postavy včetně Pounda jsou blázny a asociály, jež můžeme pozorovat jen zvnějšku. Obdivovat se jejich vizím a myšlenkám, děsit se však jejich světa. Když se tento svět otevře a postavy z něj mohou vyjít, není jasné, zda se jim i divákům otevírají brány pekla, nebo cesta ke svobodě.
Bambuškova inscenace je silná a působivá právě svou syrovostí a deklarativní estetikou ošklivosti, již dovádějí všichni herci – především neherec Ivan Voříšek – do absolutní podoby, kdy už není jasné, co je vědomé stylizované gesto a co už výtrysk absolutní autenticity a svobody blízký undergroundové kultuře. Právě proto jsou nejen herecká, ale i výtvarná a hudební složka inscenace velmi podstatné.
Skladatel Petr Kofroň se nechal inspirovat ozvuky Plastic People, jež propojuje s elektronickou a minimalistickou avantgardní vážnou hudbou. Scénografka Zuzana Bambušek Krejzková uzavírá polonahé postavy do až autisticky působící černobílé scény s patrovými postelemi po stranách.
Inscenace je umělecky odvážným, razantním otiskem Poundovy poezie a jeho světa, který diváky nechává nahlédnout do intelektuálního i fyzického pekla vědomí i podvědomí. Je to náročná, ne vždy zcela srozumitelná inscenace, jež teprve otevírá kontroverzní prostor Poundovy duše a jeho světa. Duše intelektuála, vizionáře, skeptika a šílence. Nebezpečného světa básníka žijícího mimo realitu. Anebo nejhlouběji v ní?
Nebezpečný básník žijící mimo realitu
Ezra Pound (30. října 1885 – 1. listopadu 1972) byl americký básník, esejista, překladatel a literární teoretik, významný představitel moderny. Podle Jamese Joyce nebo T. S. Eliota dokonce nejlepší básník své generace. Zajímal se o klasickou literaturu, podnítil na Západě zájem o čínskou poezii. Většinu života prožil v Evropě – v Paříži a v Londýně, nejvíce však v Itálii. V průběhu druhé světové války podporoval Mussoliniho režim a v Radio Roma propagoval fašismus. Při osvobozování Itálie byl zajat, převezen do USA a souzen. Poté byl umístěn do psychiatrické léčebny, kde strávil dvanáct let. Po propuštění v roce 1958 odjel do Itálie, kde žil – rozladěn stavem světa, do kterého se vrátil – až do své smrti.
Autor je spolupracovníkem redakce
