Několikaletá historie skupiny Beatles je natolik obsáhlá, že ji nemůže pojmout jediný dokument. Zato se mohou točit pořád, i když každý nový přidává znalým fanouškům jen trochu navíc. Ron Howard si moudře do svého filmu Eight Days a Week vybral jen jedno hlavní téma. Zaměřil se na koncertování Brouků, především za doby jejich největší slávy. Liverpoolské a hamburské zkušenosti jsou tu tak jen stručnou předehrou k masám ječících fanynek a zprvu vzrušujícímu, postupně stále víc unavujícímu kolotoči vystoupení, cestování a rozhovorů, který skončil právě před padesáti lety, v srpnu 1966.
Jakýkoli pohled do zákulisí fungování Beatles vždy baví, protože charizmatická čtveřice rozradostňuje mladistvou energií a smyslem pro absurdní humor. I tady je hodně takových záběrů, prokládaných ukázkami z koncertů, často z osobních, veřejností dosud nespatřených archivů, a doplněných o novou zvukovou stopu, která dokazuje, jak skvělá kapela Beatles byla i uprostřed všeho toho hlučného šílenství. Do toho vstupují ještě staré rozhovory s bývalými Brouky a nové rozhovory s žijícími Brouky a poněkud zbytečně i s dnes slavnými fanoušky jako Whoopi Goldbergovou, která se svěří, jak jí Beatles změnili život.
Howard, držitel Oscara za Čistou duši, je sám dost slavný na to, aby s ním celebrity mluvily a aby si mohl dovolit práva na všechny songy. Co víc, také ví, jak plynule vyprávět. Jeho novinka sice nezkoumá do hloubky, proč zrovna Beatles tak ovlivnili populární hudbu nebo proč mívá tolik dívek tendenci reagovat na každé zatřesení kšticí hysterickým záchvatem (případně jak s fanynkami hudebníci nakládali).
Intenzivně energické vzpomínky schopné strhnout k lásce k Beatles i novou generaci zato dokážou letmo představit bouřlivá šedesátá léta. A hlavně – najít v životě na šňůře po stadionech plných ohlušujícího křiku zajímavý příběh o slávě, o tom, co ji provází a co obnáší. A to dokonce příběh, který končí happy endem – vydáním možná nejlepšího alba historie, Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band.
Autorka je spolupracovnicí redakce
