Docela dlouho to vypadá, že ani ne. Devět oficiálních kandidátů je příliš, film mezi nimi nerovnoměrně přeskakuje, a i když vynechává i kauzu vyřazování některých uchazečů a nejasného přepočítávání hlasů, zdá se příliš dlouhý. Z jeho tvaru nevystupuje mnoho překvapivějších odhalení, než že Miloš Zeman se rád napije. Na politické názory kandidátů není takřka prostor, natož na jakoukoli analýzu jejich chování. Jen občasně Kudrna propojuje svůj materiál nějakým výmluvným způsobem. Jeho film natočený pozorovacím stylem bez kladení otázek akorát zábavněji než přímý přenos z parlamentních debat připomíná, jak je česká politika přízemní, často trapná a kolik lidí se na ní přiživuje.
Jakmile ale skončí první kolo a souboj se zúží a zostří, dokument televizních rozměrů, který opakuje čerstvé události, se konečně rozjede do dramatických obrátek. Ty by mu ale slušely už od ležérního začátku. Jiří Dienstbier tiše sleduje, jak jeho strana vyjadřuje podporu Miloši Zemanovi, proti němuž v kampani vystupoval. Mladý student práv z týmu Jana Fischera nemůže pochopit, jak to, že jeho kandidát hodlá nepřímo podpořit stejného politika, proti kterému se předtím vymezoval. Mladá dvojice ze štábu Vladimíra Franze projeví předsudky vůči „cizáctví“ a stáří Karla Schwarzenberga.
Pak teprve film dělá víc, než jen nahlíží do zákulisí. Zobrazuje i veřejný politický boj. Oportunismus, nenápadné psychologické hry, působení na lidovou předpojatost a xenofobii, překrucování výroků, které díky souhrnnému dokumentu vyvstává jasněji, protože události od sebe neoddělují dny ani jiné zprávy.
Dokument o současné politice budí vášně a nutí k debatám už svým tématem, čímž získává divácký zájem automaticky. Alespoň v závěru Tomáš Kudrna přidal i další důvod, proč na nedávnou prezidentskou volbu zavzpomínat.
Hledá se prezident
Autorka je spolupracovnicí redakce