V létě 2018 celý svět sledoval operaci na záchranu dvanácti malých fotbalistů a jejich mladého trenéra, kteří uvízli v zatopeném thajském jeskynním komplexu Tham Luang Nang Non. Včetně thajského režiséra Toma Wallera, který vzápětí události zpracoval do dramatu Jeskyně. Snímek promítaný na festivalech v Busanu či Londýně jeho tvůrce osobně doprovodil do českých kin, která film hrají od čtvrtka.
Jak jste prožíval samotnou událost na přelomu června a července 2018?
Byl jsem v té době v Irsku, odkud pochází můj otec, a v jeho domě jsem se díval na zprávy, tak jako každý. Vůbec mě při tom nenapadlo, že o tom natočím film. Ale už tehdy jsem věděl, že jde o mimořádný příběh, který fascinuje celý svět.
Jak jste se rozhodl, že záchranu chlapců zpracujete do filmu? Premiéru měla Jeskyně už v říjnu následujícího roku.
Kolem události okamžitě kroužilo několik společností, které chtěly koupit práva na film ještě dřív, než chlapce zachránili. To mi přišlo necitlivé. Nakonec měl jejich příběh šťastný konec, ale nikdo moc nevěděl, jak se ty děti dostaly ven. Já původně přemýšlel, že bych jedné z těch zahraničních firem, která plánovala film, asistoval, protože mám v Thajsku produkční společnost. Ale pak mě napadlo, že jsem v dobré pozici, abych ten příběh vyprávěl sám. Má matka pochází z vedlejší provincie v Thajsku, díky irskému otci mám zároveň západní pohled. Tak jsem přes sociální sítě zkontaktoval potápěče Jima Warnyho, který žije v Irsku a podílel se na záchraně. Zajímalo mě, kdo tento hrdina opravdu je. A ukázalo se, že jde o elektrikáře, obyčejného chlapíka. Pozval mě k sobě domů na čaj a vyprávěl mi, co se u jeskyně dělo. To bylo jen týden po té události, takže měl všechno čerstvě v paměti. Po našem povídání jsem měl pocit, že s takovými informacemi ten film musím natočit. Jen jsem musel vymyslet, jak k tématu přistoupím.
A rozhodl jste se soustředit na záchranáře, ne na zachráněné.
Film o dvanácti klucích, kteří sedí na skále, by asi moc zajímavý nebyl, aspoň ne bez znalosti detailů. Já chtěl vyprávět o tom, jak se chlapci dostali ven, příběh mimo tu jeskyni. Vrátil jsem se do Thajska, začal zjišťovat informace o dalších neznámých hrdinech, lidech mimo armádu či vládu, dobrovolnících, kteří se prostě rozhodli pomoct poté, co viděli zprávy. Jako byl thajský výrobce čerpadel, který se nemohl do oblasti dostat, protože neměl potřebné povolení. Ten se mi hodil, diváci potřebují ve filmu napětí, nemůžete jim vyprávět příběh, v němž jde všechno hladce. Navíc mi přišlo, že když spojím osudy Thajce s čerpadly a potápěče z Irska, pokryju obě stránky záchranné operace.
Je pravda, že se zachráněnými fotbalisty nikdo nemůže mluvit?
Ano, ministr kultury to zakázal. Thajská vláda tu událost vzala jako příležitost k výdělku a dohodla se s Netflixem na exkluzivním prodeji práv na příběh chlapců. Informace o tom, jak vše prožívali oni, jsem proto čerpal z tiskové konference, kterou absolvovali po své záchraně. Vznik Jeskyně vůbec doprovázela řada restrikcí.
Jaké například?
O skutečné události má každý svou představu, každý si pamatuje, jak ji on sám vnímal, třeba i jen na základě zpráv. Např. guvernér provincie by ve filmu rád viděl víc sebe a vládních organizací. Ale proč bych měl ukazovat, že armáda vyslala tisíc vojáků, aby nad jeskyní hledala díry, jimiž by se dali chlapci vysvobodit? Byla to ztráta času a byla by to i ztráta času v mém filmu, který musí převyprávět osmnáct dní ve dvou hodinách.
Protože šlo o skutečný případ, museli jsme si také dávat pozor, aby nás nikdo nechtěl zažalovat. Scénář kontrolovali právníci, několik skutečných jmen jsme museli z filmu vyndat, i když pořád snadno poznáte, koho mají které postavy reprezentovat. Většina zúčastněných s námi ale ochotně sdílela informace. Ve filmu vystupuje řada postav, chtěli jsme ukázat, že naši protagonisté jsou jen kolečkem ve velkém stroji o tisíci lidech.
Do rolí několika potápěčů jste obsadil jejich skutečné předobrazy, včetně Jima Warnyho. Proč?
Za prvé bych jen těžko hledal Belgičana žijícího v Irsku, navíc Jim o potápění ví všechno. Inspiroval jsem se filmem Clinta Eastwooda Paříž 15:17, kde také hráli skuteční lidi sami sebe. Rozhodl jsem se to udělat podobně a namíchat herce s neherci. U nezávislého filmu natočeného mimo studio si takový risk můžete dovolit. Podle mě nám vyšel.
Jak odlišné bylo režírovat potápěče, kteří přehrávali to, co sami zažili?
Vlastně to bylo jednodušší než režírovat herce. Hercům musíte říct, co mají dělat. Tady mi oni říkali, co musím ukázat. Nemusel jsem najímat technického konzultanta, Jim sám zajistil, že všechno bude ukázáno správně.
Proč jste se rozhodl natočit film v reportážním stylu?
Původně jsem plánoval využít i skutečné zpravodajské záběry události, než jsem zjistil, jak moc jsou drahé. Reportážní styl jsem ale už ponechal. Bylo to jednodušší i pro protagonisty, neherci nejsou zvyklí na kamery v obličeji. Využili jsme několik kamer se zoomovacím objektivem a díky tomu film působí víc realisticky. Inspiroval jsem se stylem Paula Greengrasse.
Zároveň jste film doprovodil množstvím hudby. Nechtěl jste spoléhat na drama a emoce samotného případu?
Věděl jsem, že v Thajsku se film bude promítat v multiplexech, protože žádná artová kina tam nejsou, a budeme konkurovat americkým velkofilmům, premiéru jsme měli ve stejný týden jako Ledové království 2. Chtěli jsme tedy, aby si diváci, kteří do kina chodí kvůli audiovizuálnímu zážitku, film užili. Hudba v Jeskyni zvýrazňuje napětí, díky ní se lidi můžou identifikovat s tématy hrdinství. Instrumentaci jsme také měnili podle národnosti postav.
Mění se reakce na film podle národnosti diváků?
Ano, Thajci si užijí i řadu malých výstupů thajských hvězd a je tam pro ně připraveno mnoho vtípků. Lidi se tam v kinech smějí i brečí. Na západě film táhne jen příběh. Náš snímek není artový, na karlovarském festivalu by asi nefungoval. Spíš mi šlo o dílo přístupné pro všechny. Čeští diváci jsou ale dost uctiví a nedokážu poznat, jestli se jim Jeskyně líbila, nebo ne. Ale na diskusi všichni zůstali. V Bangladéši lidi jásali, pískali, tleskali u každého hrdinského okamžiku.
Jak to vlastně vypadá s thajským filmem, když v zemi nejsou jednosálové kina, která by hrála umělecké snímky?
Thajský film skomírá. Stát ho nefinancuje ani nepodporuje, má pro něj velmi nízkou prioritu. Thajské vlády se filmu a jeho moci bojí a snaží se filmaře omezovat. Nyní to jde pomocí ratingového systému, kde je i kategorie Nevyhovující. V Thajsku proto nemůžete natočit film o čemkoliv, pokud chcete kritizovat monarchii nebo otevřít nějaké tabu, nedovolí vám to. I my jsme si museli dávat pozor, co v Jeskyni ukážeme, protože jsme museli projít cenzurou ministerstva kultury. Současná situace kolem Covidu vše ještě zhoršila, lidi se bojí chodit do kina, návštěvnost je na 10 % loňských čísel. A do zahraničí thajské filmy moc necestují, Jeskyně je v tomto ohledu výjimka, když ji uvedl víc než tucet zemí.
Vidíte svou budoucnost v Thajsku?
Rád bych tam natočil víc filmů, ale peníze musím najít jinde. Momentálně má ovšem Thajsko zavřené hranice, já sám se tam ani nemůžu vrátit. Každý Thajec se musí nechat zapsat na čekací listinu a denně do země pustí jen dvě stě lidí, které pak čeká povinná karanténa. Takže do budoucna to nevypadá dobře. Ale celý svět se přestal otáčet. Proto potřebujeme filmy jako Jeskyně, které vyprávějí o naději a spolupráci různých zemí.
