Chci pořád objevovat. Věřím v dar dávat a pomáhat druhým, říká francouzská herečka Juliette Binocheová

Juliette Binoche

Juliette Binoche Zdroj: Reuters

Juliette Binoche
Juliette Binoche
Juliette Binoche
4
Fotogalerie

Francouzka Juliette Binocheová patří už třicet let mezi nejpopulárnější evropské herečky. I mezi ty nejoceňovanější a nejobsazovanější. V českých kinech ji momentálně můžeme vidět v retro komedii Jak býti dobrou ženou, v září se ukáže i v romantickém thrilleru Kdo si myslíš, že jsem a v dramatu Pravda. „Když si nějakou práci vyberu, nepovažuji to za oběť. Ale za volbu a radost. Dává mi to smysl, účel,“ říká v exkluzivním rozhovoru Binocheová.

Máte tip, jak být dobrou ženou?

Poslouchejte muže! To samozřejmě žertuju. Věřím v dar dávat a pomáhat druhým, opravdu, považuji to za skvělý způsob života. Ale jen když jde o vaši vlastní volbu, ne o nařízení.

Jak býti dobrou ženou je komedie, v níž vás tak často nevídáme. Máte ten žánr ráda?

Já mám ráda všechno, záleží mi hlavně na tom, aby byla látka pravdivá, dotkla se mě, abych na ni hned nezapomněla. Nejde mi o styl, klidně můžu hrát ve westernu. Komedií jsem mimochodem natočila asi deset.

Co vás osobně rozesměje?

Řada věcí. Jsem šťastná osoba, uvědomuju si, že mám šťastný život. I když to, co mě rozesměje, mi nepřináší vždycky štěstí. Tyhle dvě věci odděluju.

Vždycky jste byla pozitivně naladěná?

Myslím, že ano. Narodila jsem se šťastná. I na internátu, kam mě poslali jako malou holčičku, což pro mě bylo celkem těžké, jsem se radovala, třeba jen z toho, že si mohu hrát.

Zároveň jste dost aktivní. Čemu se nyní věnujete mimo herectví?

Především ekologii, což je nyní poměrně politická činnost. Hodně se k tomu vyjadřuju, určitě nějaké mé projevy najdete na internetu. Chtěla bych, aby se lidé změnili ve svém vztahu k přírodě nejen navenek, ale i uvnitř. Aby ji začali milovat. V krizi se lidé uzavírají, důležité je však riskovat a otevřít se. Ano, měli bychom co nejvíc vysazovat stromy, přestat ukládat do země odpadky a změnit svůj životní styl. Ale to hlavní je otevřít srdce, alespoň podle mého názoru.

Jednou jste řekla, že v době krize je důležité, jaké filmy si herec zvolí. Můžete to rozvést?

Stále s tím souhlasím. Beru to tak, že si můžete aktivně vybrat téma a emoce, které prostřednictvím své práce nabídnete světu. I svými rolemi se můžete účastnit dění ve světě.

Je nějaká role, kterou byste nikdy nehrála?

Nevím.

Pracovala byste s režiséry jako Roman Polanski nebo Woody Allen, kteří čelí obvinění ze sexuálních zločinů?

Woody Allen mě loni požádal, abych u něj hrála, a mám to v plánu. Beru ho jako skvělého umělce. Mám ráda, jak se ve svých filmech vyvinul. Woody Allen ale není ten samý případ jako Harvey Weinstein nebo Polanski.

Každý má za sebou jiný příběh a podle mě lidé dělají chybu, že je házejí do jednoho pytle. Na Allenův případ existuje několik pohledů, někdo vám řekne, že jeho exmanželka Mia Farrowová je šílená. Weinstein je nemocný a měl by se léčit. Co se týče Polanského, myslíme při jeho dnešních odsudcích i na jeho ženu a děti, nebo se jen točíme v kruhu? O jejich vině by měla rozhodnout justice, ne novináři nebo umělci.

Novináři ovšem pomohli k tomu, aby se nejen Weinsteinovo chování provalilo.

Pomohlo především to, že jejich oběti začaly mluvit, i ty slavné.

Podporujete hnutí #MeToo?

Říkat pravdu je nutné, muži si musejí být vědomi, že se se ženami špatně zacházelo, a tohle poznání musí přijít od těch, kteří si tím prošli. Je to důležité k tomu, aby se rány zahojily a situace se změnila. Nerada to říkám, ale připomíná mi to situaci po pádu apartheidu, kdy existovaly rekonciliační komise. Bohužel ve světě je mnoho žen stále ponižováno, i mužů, na světlo se dostává také problém s pedofilií. Hnutí #MeToo otevřelo dveře lidem, kteří chtějí promluvit, což je velmi důležité.

Někteří muži si teď myslí, že jsou utlačováni ženami, ale dřív byly utiskovány celé generace žen. Tohle hnutí trvá jen dva roky, což je po mnoha staletích nadvlády mužů nic. Podobně to je u rasového problému, černoši musejí promluvit a my běloši je musíme poslouchat.

Do českých kin brzy přijde snímek Pravda, kde hrajete dceru, jejíž matka, slavná herečka v podání Catherine Deneuveové, napsala autobiografii, která dceři nepřijde úplně přesná. Stává se i vám, že o vás vycházejí nepřesné informace?

Stává se mi to u článků. Na začátku mé kariéry mě to vždycky ranilo, teď už jsem si zvykla, beru to jako součást propagační hry. Vznikla o mně také celá kniha, ale já ji radši nečetla. Mám dost práce s natáčením, ale hlavně mě to trochu děsilo. Kdybych o svém životě psala sama, to by bylo jiné. Ale když o něm píše někdo jiný, je to bizarní. Své memoáry ovšem zatím neplánuji. Stačí, co všechno o sobě odhaluju ve svých rolích.

S režisérem Pravdy, ceněným Japoncem Hirokazu Koreedou, jste se potkala už před čtrnácti lety. Proč jste s ním spolupracovala až nyní?

Natáčel jiné filmy a každý snímek vzniká dlouho, tenhle byl navíc pro něj dost jiný, natáčel ho ve Francii s jinými herci než obvykle.

On přitom francouzsky nemluví. Měli jste nějaké komunikační problémy?

Pro mě to problém nebyl. Měli jsme k dispozici tlumočníky a na place existuje více způsobů, jak se vyjádřit. Nepotřebuju ukecaného režiséra. Stačí mi takový, který opravdu vnímá, co se děje. Nehrajete totiž repliky, ale to mezi nimi. Replika je jen výsledek toho, co se děje kolem. Pokud s tou energií není dialog spojený, pak je to špatně. Dobrý režisér by to měl rozpoznat a ono spojení zajistit pomocí trpělivosti, důvěry a lásky.

Pravda je i filmem o tom, co všechno je člověk ochotný obětovat pro svou vášeň. Vy jste nedávno při přebírání čestné Evropské filmové ceny děkovala chůvám vašich dětí. Je vám téma obětování pro práci blízké?

Je pravda, že pracuju hodně. Cítím k tomu nutkání. Ačkoliv koncem minulého roku jsem měla pár měsíců volno, už jsem ho potřebovala. Když si ale nějakou práci vyberu, nepovažuju to za oběť. Ale za volbu. A radost. Dává mi to smysl, účel. Když pracuji, Najednou jsem měla v hlavě temno, nápověda nebyla na místě, tak jsem prostě chtěla odejít z jeviště, už to stejně bylo na konci hry. Ale po chvíli mi naběhla jedna věta a pak i část zbytku, i když jsem vynechala asi dvě strany textu. 

Jít po téhle zkušenosti na jevišti a znovu tomu monologu čelit, to jsem se fakt bála. Přitom den předtím výpadkem jsem na onom monologu několik hodin pracovala a měla jsem pocit, že jsem ho zvládla. Ale podvědomí mi řeklo něco jiného. Musela jsem pak vědomě ten strach potlačovat a trvalo mi asi měsíc, než jsem se ho zbavila.

Jakou vzpruhou jsou pro vás filmová ocenění? Jak jste třeba brala zmíněnou Evropskou filmovou cenu za evropský přínos světovému filmu, kterou jste dostala v prosinci?

Jako první mě napadlo, co přesně je ten přínos? Pro mě hodně znamená současnost a představa přínosu je spojená s minulostí. Ale dostat takové symbolické poklepání na rameno je vždycky dobré a cítím se poctěna. Měla jsem štěstí na spolupracovníky, ale nejvíc vděčná jsem asi svým vnitřním andělům, kterým můžete říkat třeba intuice. Když si musíte vybírat mezi řadou projektů, vaše vnitřní vedení je důležité, aby vám ukázalo třeba i nějaké malé dveře k zajímavé příležitosti a dovedlo vás k zážitkům, které byste ani nečekali. Před kamerou často nevíte, kam přesně směřujete, před vámi je propast a vy musíte pozorně vnímat vše, co máte v sobě.

Kromě svých andělů chci poděkovat ale i svým ďáblům, kteří mě pohánějí, nutí růst a nenechají usnout na vavřínech. To jsou mé dvě síly, které mě vedou. Mám ale i anděly v lidské podobě, jako svou asistentku, která je se mnou už pětadvacet let, chůvy mých dětí, které dokážu všechny vyjmenovat, své kamarády, přítele, režiséry, producenty. Pro herce není důležitý jen pohled kamery, ale i pohled režiséra, způsob, jakým vám naslouchá. A pokud panuje na place láskyplná atmosféra, dostanete ze sebe mnohem víc.

Juliette BINOCHEOVÁ (56)

• Pochází z umělecké rodiny, otec byl divadelní režisér a matka herečka. • Herectví vystudovala na pařížské konzervatoři CNSAD, ve filmu a v televizi se objevuje od svých osmnácti let.
• Je držitelkou Ceny Romy Schneider, v roce 1996 obdržela Oscara za vedlejší roli ve filmu Anglický pacient, za tuto roli získala i Filmovou cenu Britské akademie a Stříbrného medvěda na Berlínském filmovém festivalu.
• V roce 1992 získala cenu Felix, dnešní Evropskou filmovou cenu. Na Zlatý glóbus a Oscara byla nominována i v roce 2000 za snímek Čokoláda.