Jedenáct herců na jevišti interpretuje řadu postav inspirovaných životem lidí kolem smíchovské stanice metra. Text a situace jsou zčásti připravené, zčásti je ale herci před diváky aktualizují a obměňují. Po přestávce s diváky, kteří mají zájem, o představení i problémech, které odkrývá, hovoří. Herci a režisér sedí na jevišti, diváci v hledišti.
Dialog s diváky
Právě druhá část je pro projekt podstatná a diváci by neměli odcházet. U nás je zvykem, že divadlo je „výrobek“, který divák neangažovaně „konzumuje“ skryt tmou hlediště. Divadlo však také může být veřejnou agorou, náměstím, na kterém se občané setkávají a o problémech hovoří. Na představení, na kterém jsem byl, nás zůstala slabá desetina, ale rozpředla se zajímavá a cenná debata jak o technických složkách představení, tak i o smyslu divadla jako dialogu mezi herci a diváky. Diváci plamenně a často sofistikovaně diskutovali, přeli se a naslouchali druhým. Vznikl dialog, který v mnoha oblastech naší reality je tak vzácný.
Ale zpět k první části produkce. Před divákem se rozžívá svět plný fantasknosti a bizarnosti. Herci ztvárňují řadu rozličných figur a situací. Některé se skládají v příběh, jiné se jen objeví a zmizí. Takový přístup vyžaduje maximální schopnost pracovat s charakterovou zkratkou, hledat a nacházet přesný poměr realističnosti a nadsázky, či dokonce karikatury. Té bylo na jevišti až příliš.
Skutečnost dramatičtější divadla
Už úvodní výstup živých automatů na jízdenky odsouval realističnost následného dění do rovin a grotesky, byl příliš bizarní a herecky rozpačitý. Právě nejasná či nevyhraněně interpretovaná rovina autenticity oproti nadhledu, či dokonce čistě hereckému, téměř realistickému až psychologickému zpracovávání postav (příběh herce), její nenalezení a nehledání u některých situací dramaticky výrazných point způsobuje, že je první část trochu aseptická, rozpačitá, jako by na poloviční cestě. Aby zafungovala, museli by být herci a jejich postavy a situace autentičtější, razantnější, grotesknější a ve výsledku divadelně nápaditější a odvážnější. Bez hereckého schovávání se za postavu. Bez slitování, bez úniků.
Když jsem šel po představení na stanici metra Anděl, viděl jsem během pár minut mnohem bohatší, tajemnější a dramatičtější svět, než jaký nabízejí herci Švandova divadla. Nicméně projekt režiséra a uměleckého šéfa divadla Doda Gombára je divadelně i společensky cenný, divácky atraktivní a nabízí možnosti najít tvar, který zmiňované výhrady odstraní. Nebudou-li se tvůrci bát riskovat, otevírá se před nimi i diváky napínavá a vzrušující cesta, jejíž výsledky nelze dopředu přesně předjímat. A to je – či mohlo by být – na tomto projektu to nejpřitažlivější.
Záměrně jsem se tentokrát nezmiňoval o hercích, neb podstatný je kolektivní výkon, ze kterého budou každé představení vyčnívat jiné postavy, a tedy i jejich představitelé. I výprava Evy Jiřikovské a hudba Ondřeje Brzobohatého jsou především skeletem pro hru. Hru a dialog odehrávající se na eskalátoru života.
***
Švandovo divadlo Praha – Karel Koppa: Eskalátor (manifest outsidera) Úprava a režie: Dodo Gombár Výprava: Eva Jiřikovská Hudba: Ondřej Brzobohatý Dramaturgie: Martina Kinská Premiéra: 22. září (psáno z druhé reprízy 25. září) Hodnocení: 70 %
