Hudba je pro mne zázrak, říká frontman kapely Low Alan Sparhawk | E15.cz

Vše o realitách

Vše o realitách Vstoupit do speciálu

Hudba je pro mne zázrak, říká frontman kapely Low Alan Sparhawk

Petr Frinta

Za čtvrt století existence si Low pocházející stejně jako Bob Dylan z Duluthu v americké Minnesotě vybudovali pověst jedné z předních syrových minimalistických kytarovek zpoza oceánu. Dvanácté album Double Negative je zachycuje v nové, méně přístupné poloze, v níž prim hraje elektronika a k nepoznání rozmazané struktury skladeb. „Byli jsme si jistí tím, že jsme nahráli něco mimořádného,“ říká Alan Sparhawk, zpěvák a kytarista skupiny, která vystoupí 2. července v pražské MeetFactory. 

Na albu Double Negative jste udělali radikální změnu. Ta s sebou musela přinést i potřebu vymyslet nově podobu živých koncertů.

Pro nás to zásadní změna, a tím ani problém, není. S každou deskou vidíme starší věci jinak, a pokaždé jsme je museli pro potřeby koncertů drobně upravovat.

Ve studiu jsme nad některými skladbami pochopitelně vedli debaty, ale jejich závěrem bylo, že je naopak plusem, že je můžeme hrát v různých obměnách. Přehrávat skladby v té podobě, jak jsou na desce, by pro nás ani nebylo atraktivní. Skutečně hrát pro nás představuje i odlišnou, hlubší interakci s publikem.

Vedle nadšení nad svěžím zvukem alba šlo zaregistrovat i zklamání, protože z klasického repertoáru vybočuje možná až příliš.

Když jsme ji dokončovali, uvědomovali jsme si, jak moc je odlišná, a že pro spoustu lidí bude těžká na skousnutí. Věděli jsme, že řada lidí ji možná nepochopí, ale i to, že pár jich ji naopak bude mít o to raději.

Pořád jsme malá, „divná“ kapela. Nepíšeme hity a ani neočekáváme jednoznačné přijetí. Byli jsme si nicméně jistí tím, že jsme nahráli něco mimořádného pro nás samotné, a ohlasy daleko předčí naše očekávání. Vyšlo něco, v co jsme ani nedoufali.

Recenze: Dokument o amerických trojčatech mohl říct více

Co proměnu pohánělo?

Odjakživa jsme hledali nové možnosti, jak hudbu dělat. Průběžně jsme se snažili náš zvuk zároveň odvážně a přirozeně oživovat. A najednou, ještě k tomu ve chvíli, kdy se naše země začala přiklánět k fašismu, jsme se ocitli ve studiu s producentem s velmi neortodoxním přístupem. A skladby, které z nás lezly, si podobně radikální řez žádaly.

Co vše nového jste se museli naučit?

V minulosti jsme desky točili nanejvýš nadvakrát. Podobně jednou, nanejvýš dvakrát jsme se sešli u mixování desky. Tentokráte jsme to měli roztříštěnější. Nahrávali jsme na etapy, pokaždé maximálně dva tři dny. Někdy jsme přinesli písničky, které jsme složili v mezičase, jindy jsme jen improvizovali a vymýšleli zvuk nebo rozpracovávali nápady.

Byl to náročný způsob, jak pracovat. Ale jakmile začal fungovat, stal se pro nás novou přirozeností, jak zpracovat materiál, který by jinak ani dělat nešlo. Osahat si nové techniky a technologie může být náročné, ale jakmile se do toho položíte, často vás překvapí, co z toho vzejde.

Recenze: Sugestivní pocta Franzi Kafkovi

Do jaké míry roztříštěný, těkavý charakter desky odráží povahu duševního onemocnění, s nímž jste se potýkal?

Ty problémy mě provází od počátků kapely. Někdy jsou akutnější a více ovlivňují to, jak žijeme a fungujeme. Čím závažnější byly, tím méně jsem byl produktivní: duševní onemocnění nutně nemusí jít ruku v ruce s kreativitou, prostě je jen ohrožující.

Proto je pro mě hudba zázrak, daleko větší, než si kdy kdo uvědomujeme. Sehrála zásadní roli při mém uzdravování, a jako někdo, kdo prošel velkými výkyvy, si takového daru vážím o to víc.

Duševní onemocnění jsou dodnes pro většinu společnosti tabu. Vy o něm naopak hovoříte velmi otevřeně. Zapojujete se i do osvětových programů?

Když jsem před patnácti lety měl ty nejhorší stavy, kdy jsme museli rušit koncerty, a musel jsem se nechat hospitalizovat, bylo to ještě téma, o němž se teprve opatrně začínalo mluvit. V tom jsou základy mojí dnešní otevřenosti. Udělal jsem například několik rozhovorů výhradně k tomuto tématu, mluvím o něm poměrně často, i když ty stavy už prakticky nemívám.

Recenze: Hořkosladký návrat Michala Ambrože

Low jsou jednou z nejznámějších rockových kapel s křesťanským pozadím. Což mi v souvislosti s duševními onemocněními zní spíše jako zdroj nejistoty?

Celý rozpor, že rokenrol je protipólem svátosti církve, je mýtus, který do hry uměle a záměrně vnesli lidé, kteří se jednoduše báli. Pro mě je hudba Hlas Boží a zároveň důkaz, že vesmír je daleko milosrdnější a daleko mystičtější místo, než si kdokoli z nás připouští. Ale v té či oné podobě a s jinou intenzitou to cítím z každého, koho potkávám.

Křesťanský rock má v Americe zcela odlišnou pověst, než v Evropě. Proč je stále vnímán jako kuriozita, jako něco neobvyklého bizarního?

Američané oddělují hudbu od spirituality. Stále ji – a rokenrol především – vnímají jako něco zvráceného, co dělají nezralí, nedospělí lidé, něco, co dělají děti, než vyrostou. Amerika zdaleka není tak svobodná a svobodomyslná země, jak se prezentuje navenek.

V Evropě je hudba v první řadě formou umění. Naučili jste se naslouchat umění mladší generace, protože víte, že odráží budoucnost, a proto by jí měla být věnována pozornost. Američané a do jisté míry i Britové si nechávají odvést pozornost módou, musí se nejdřív ujistit, že daná věc je dostatečně „cool“, než ji začnou brát vážně.

Autor je spolupracovníkem redakce.
Autor: Petr Frinta
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!