Kanadští metaláci Voivod: Pokaždé to zkoušíme jinak

Kanadská metalová skupina Voivod

Kanadská metalová skupina Voivod Zdroj: Voivod

Kanadská metalová skupina Voivod
Kanadská metalová skupina Voivod
Kytarista Daniel Mongrain
Kytarista Daniel Mongrain
5
Fotogalerie

V pražském klubu MeetFactory vystoupí v pondělí kanadská legenda progresivního metalu Voivod. Za téměř čtyři desetiletí vydala řadu alb, která přepsala hranice a pravidla žánru, a jak ukazuje aktuální deska The Wake, chuť experimentovat a překvapovat posluchače něčím novým neztratila dodnes. „Dobrá deska nevyroste bez důvěry v sebe i v ostatní,“ říkají v rozhovoru pro deník E15 kytarista Daniel Mongrain a bubeník Michel Langevin.

Podobně jako většina ostatních kanadských progresivních kapel i vy pocházíte z frankofonní části země. Čím si jejich nezvykle vysokou místní koncentraci vysvětlujete?

DM: Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se tu – více než kdekoli jinde – stal nesmírně oblíbeným progresivní rock, především ten britský. V porovnání s ostatními částmi Kanady nebo USA tu kapely jako Emerson, Lake & Palmer nebo raní Genesis hrály o poznání častěji a měly daleko větší fanouškovskou základnu. Záhy tu vznikla silná místní scéna s převážně ve francouzštině zpívajícími interprety. V našem prostředí je prakticky nemožné se jejímu vlivu vyhnout, navíc jsme odjakživa byli fanoušky této estetiky. Po jejích osvěžujících nápadech volá místní publikum dodnes.

Za téměř čtyři desetiletí prodělali Voivod řadu změn sestavy i zvuku. Experimentální alba střídala přímočaře rocková, modernu retro, i aktuální The Wake z loňského září je opět jiné, než všechna předchozí. Do jaké míry je tato rozmanitost vědomá nebo záměrná?

DM: Většina kapel má ustálený recept, my ne, i proto to pokaždé zkoušíme trochu jinak. Každé album je psané jindy, jinak a v jiném kontextu. Vždy to ale je jen věrný otisk toho, jak v daný okamžik hudbu vnímáme, co nám připadá jako přirozené. Navíc každá změna sestavy přidá něco navrch, protože mění chemii mezi námi. Naladit se znovu jeden na druhého nemusí nutně být přítěž, ale naopak energie, která vás žene dál.

To vše se odehrává na podvědomé rovině. Jako skladatel se neustále zlepšujete, technicky, i tím, že umíte lépe vyjádřit svoje představy. Vaši „hudební DNA“ jen otiskujete do skladeb, to ani nejde dělat záměrně. Dobrá deska však nevyroste bez důvěry, v sebe i v ostatní, jsou tím lepší, čím lepší je komunikaci mezi vámi a čím méně je v ní ega. Nechat kreativitu přirozeně proudit je jediný způsob, jak mohou vyniknout všichni, ne jen jednotlivec, a jak mohou skladby rozkvést.

Do jaké míry při psaní materiálu přemýšlíte o integritě? Uvažujete například o hranicích, které už překročeny být nemohou, anebo o základech, které nutně musejí být zachovány, aby pro vás ještě byla deska Voivod?

DM: Nevnímám integritu a vývoj jako protiklady. Chci se vyvíjet a na tom není nic špatného. Opakem vývoje je spíše ustrnutí, konservatismus, touha po jistotách. Integrita je pro mě proto zůstat upřímný sám k sobě. Čili jediným omezením jsou hranice, které klademe sami sobě. Pokud mi osobně vše do skladby nezapadá, nepustím to dál.

Největším zásahem do fungování kapely bylo úmrtí jednoho z jejích zakladatelů, kytaristy Denise „Piggy“ D’Amoura, s jehož hrou byla jedinečnost Voivod spojována především. Proč jste se tehdy rozhodli s kapelou pokračovat?

ML: Zřejmě by to tak on sám chtěl a k tomu nás pohánělo publikum. Poté, co nás Denis v roce 2005 bohužel opustil, jsme se rozhodli dokončit alba Katorz a Infini, která jsme se zbytkem tehdejší sestavy už měli rozpracovaná. Ale o koncertech nebo turné v žádném případě nemohla být řeč.

Až o tři roky později jsme se rozhodli Voivod v sestavě s Danielem obnovit poté, co jsme dostali nabídku odehrát koncert na jednom montrealském festivalu. Slovo dalo slovo, zanedlouho jsme kývli na výlet do Tokia, na vystoupení na kanadském Monsters of Rock a od té doby jsme se prakticky nezastavili.

The Wake posluchače v mnoha ohledech překvapí. Jeho předchůdce Target Earth (2012) notně připomíná klasická alba kapely z konce osmdesátých let, s nimiž bude termín „klasičtí Voivod“ spojovat většina fanoušků. Byl to záměr?

DM: Na albech Voivod jsem vyrůstal. Když jsem dával dohromady jednotlivé motivy, snažil jsem se proto tu a tam uspokojit „vnitřního fanouška“. Druhá část byla, že typický zvuk Voivod vždy tvořili čtyři lidé, ne jen jeden. Basista Blacky mi přinesl svoje skladby a nápady, k nimž jsem dodatečně dopisoval svoje party, má natolik typický rukopis a hru, že na klasiku bylo v tu chvíli zaděláno. Hodně času jsme trávili na zkušebně, hodně přepisovali a to nám často pomohlo dostat se ze slepé uličky. Jako někdejší fanoušek jsem pochopitelně měl obavy, aby moje skladby zněly dost jako Voivod a aby byly stejně dobré. Ale čím míň jsem na to myslel, tím lepší odezva byla od zbytku kapely.

Alba Voivod byla odjakživa nevšední nejen hudbou, ale i vizuálem alb, estetikou a příběhy o interakci mezi člověkem a pokročilými technologiemi. Jak se váš vztah k ní mění?

DM: Když začaly vycházet naše rané desky, studoval jsem aplikovanou vědu na střední a později na vysoké a zcela jsem propadl science fiction. Hltal jsem a sbíral časopisy, filmy, vědecké články. Už tehdy jsme se navzájem krmili nejen hudbou, ale i knížkami nebo videokazetami. Zvukem, obrazem, texty. Bylo prakticky nemožné oddělit inspirace, z nichž vyrůstala hudba, od těch, na jejichž základě jsme psali texty. Ve spojení s všudypřítomnou paranoií studené války vznikly naše postapokalyptické příběhy.

Na jednu stranu jsem technologie odjakživa bezmezně obdivoval. Dokáže zachraňovat životy, budovat z ničeho nemožné. Na druhou mě vždy děsil neustále se zrychlující vývoj moderních zbraňových systémů, opírajících se o vysoké stupně umělé inteligence. To je příšerný recept a myšlenka, že se umělá inteligence jednoho dne zákonitě musí stát autonomní na svých tvůrcích, to mě dodnes dovede připravit o klidné spaní.

Skupina existuje více než pětatřicet let, některým z vás už bylo o dvacet více. Jaký je vztah mezi věkem a kreativitou? 

ML: Pro mě je těžší najít rytmy, které jsem ještě nehrál, ale o to větší je pro mě skládání výzva. Ale rozhodně mám s věkem jak vytříbenější vkus, tak i více soudnosti.

Daniel: Já jsem o fous mladší. (smích) Lepší a lepší, protože mám více zkušeností, každý den na paletě barev, s nimiž mohu zacházet, přibývají další, přibývá znalostí i praxe, někdy mám pocit, že kreativita je nevyčerpatelná.

Podobně jako většina kapel vaší kategorie jste nikdy neopustili vaše klasická zaměstnání. Nestává se s věkem problém udržet si je?

DM: Je to naše volba. Mohli bychom hrát osm měsíců v kuse, možná bychom zvládli i roční turné, ale proč? Tak to nechceme, pro mě je daleko zdravější dělat v životě více věcí a k hudbě se vracet od ní odpočatý.

ML: Všichni se paralelně zabýváme i něčím jiným, snažíme si z obou světů uchovat to lepší. Baví mě, že mohu doma dělat po svém, ve svém tempu designy pro jiné kapely, stejně tak miluji zrychlený tep turné.

Autor je spolupracovníkem redakce