Už osmnáctým rokem se koná mezinárodní hudební festival Tóny nad městy. Nad letošním ročníkem festivalu převzal záštitu předseda Senátu Jaroslav Kubera. V pátek 22. listopadu v pražském kostele sv. Šimona a Judy pod vedením italského dirigenta Alessandra Calcagnila vystoupí před Komorní filharmonií Pardubice česká mezzosopranistka Edita Randová.
Editu Randovou, která je zároveň i uměleckou ředitelkou festivalu uslyšíme spolu s filharmoniky v proslulých neapolitánských písních jako jsou např. ´O sole mio, Funiculi-Funicula, Santa Lucia. Kromě ní na festivalu vystoupí italští umělci: Sacha De Ritis, Michela De Amicis, Maddalena Murari.
„Protože sama vystupuji v zahraničí na mnoha festivalech, dám na osobní zkušenost a kontakty, takže mám přehled o tom, jaké umělce přivážíme a většinu z nich mám možnost dopředu osobně slyšet,“ říká k výběru interpretů Randová. Interpretka kromě vystupování i celý festival organizuje. A hovoří o tom, jak je celý projekt náročný časově i finančně.
„Trh hudebních festivalů klasické hudby je velmi specifick, neplatí zde většina ekonomických zákonitosti fungování nabídky a poptávky. Existuje ale zvýšené riziko tržního neúspěchu dané nesnadnou možností odhadnout reakci trhu na nabízené festivalové produkty. Běžný divák většinou uvažuje o návštěvě nějakého festivalu až poté, co je osloven konkrétní nabídkou. Klíčovou otázkou festivalů je především jejich financování. Nejlepší variantou by bylo mít rovnoměrné vícezdrojové financování, kde část rozpočtu by byla tvořena z veřejných zdrojů a dalšími zdroji by byli sponzoři, dárci a příjem z vlastní činnosti. Náš festival je financován ze 70 procent sponzory, 20 procent z prodeje vstupenek a pouze 10 procent z veřejných zdrojů. Aby se mohl uskutečnit vždy další ročník festivalu musíme každým rokem oslovit desítky sponzorů a různých institucí a vést s nimi jednání prakticky po celý rok,“ říká Edita Randová.
Každým rokem se dějištěm festivalu stávají nová města. Festival v roce 2019 spolupracuje s evropskými hudebníky a letošní program se zaměřuje na emotivní dobu romantismu.
„Hudba 19. století patří mezi posluchačsky nejoblíbenější období. Přínosem pro posluchače je poskytnout přesně takové citové prožitky a přesně ten typ duševní úlevy, po jakém touží dnešní člověk vystavený shonu všedního dne. Dnes máme sklon podceňovat kulturní význam klasické hudby, která je manifestací improvizovaného tvoření, jehož účinek se soustřeďuje na okamžik živého uvedení a rozvíjí všechny půvaby nástrojového zvuku,“ doplňuje Randová.
