Monumentální tvorba se nepřizpůsobuje prostoru galerie, ale naopak. Což je dalším ukazatelem toho, že tento koncept přesahuje hranice povrchního umění.
Vystavená díla umělce druhé poloviny 20. století a počátku 21. století více než přehled jeho tvorby nabízejí srovnání různých časových období. Na první pohled působí výstavní prostor velmi uhlazeně. Vyvstává myšlenka, že každý objekt, instalace či kresba mají své místo striktně určené, a prostor pro spontánnost se vytrácí. Ale po detailnějším průzkumu vyplývá, že hravý prvek je zakomponován ve všech dílech a tvoří systematický obrazec plný děje a překvapení.
Vysoké stropy s rozlehlými okny umožňují Kolíbalově monumentální tvorbě volně dýchat a hlavně zjemňují ostré hrany geometrických tvarů. Expozice připomíná tovární halu, dílnu, a to v době, kdy dělníci odešli na svačinu. Tento dojem vyvolává pocit, že některá díla nejsou dotažená, dokončená.
Expozici uvozuje sádrový model zdi ze soutěže pro budovu československého velvyslanectví v Brazílii z roku 1963. Zde je patrná i Kolíbalova záliba v abstrakci. I když je stěna sádrová, působí na diváka, jako kdyby byla složena z proužků papíru. Je zajímavé, jak si Kolíbal pohrává s růzností použitých materiálů. „Mám rád všechno, co je bílé. I sádru. Nevadí mi její zprofanovanost. Mám ji rád, protože není ničím,“ a tato iluze tematicky provází celou expozicí a směřuje k časovému horizontu, kdy nic se proměňuje v něco dokonalého.
***
Stanislav Kolíbal: Jiný svět Jízdárna Pražského hradu Výstava trvá do 6. ledna 2013 Hodnocení: 90 %
