Kraussová potvrzuje roli sofistikované celebrity

Nicole Kraussová

Nicole Kraussová Zdroj: isifa

Americká spisovatelka Nicole Kraussová se vydáním románu Dějiny lásky stala ze dne na den literární celebritou. Spolu se svým manželem Jonathanem Safranem Foerem jsou spisovatelským párem, bez nějž si v New Yorku současnou knižní kulturu snad ani nedokážou představit. Obě její předchozí knihy Dějiny lásky i Muž vejde do pokoje byly přeloženy do češtiny.

Můžeme to, krom nesporného talentu a neskrývaných ambicí mladé autorky, přičítat důrazu, jejž Kraussová klade na sebepropagaci. Kraussová bývá řazena do společnosti největších amerických spisovatelů druhé poloviny 20. století a kolem mladého páru se začíná formovat nejnovější generace takzvaných amerických židovských autorů. Krom Foera a Kraussové můžeme zmínit především Michela Chabona.

Otázkou však je, co konstrukt americké židovské literatury vůbec o tvorbě autorů sděluje. V důsledku se nálepka jeví především jako osvědčený tržní artikl. Cesta od Chabona ke Kraussové je opravdu hodně křivolaká. Na rozdíl od plebejského a hravého stylu Židovského policejního klubu sází Kraussová především na kultivovanost a rozsáhlé literární vzdělání.

Její poslední román Velký dům má podobnou labyrintickou strukturu jako veleúspěšné Dějiny lásky. Odlišnost obou knih tudíž netkví ani tak ve způsobu komponování jako spíš v jejich výrazu. Velkému domu totiž vládnou melancholie, úsporný styl a velmi intimní zpovědi dotýkající se temných bodů společného soužití nejužších rodinných kruhů. V představách Kraussové jsou rodina či partnerství plné nevyřčených traumat a nerozetnutelných uzlů, jež ještě znásobuje tragická historie vykreslovaných židovských osudů.

Samotný název odkazuje ke starozákonnímu „velkému domu“, jejž měl židovský národ vystavět ze vzpomínek těch, kteří odešli. Románem se vinou čtyři mikropříběhy, čtyři trámy, které společně drží tento dům pohromadě. Všechny vypravěče nepřímo sdružuje osud psacího stolu, jenž jako metafora literárního odkazu i závazku minulosti, který drtí přítomnost, proplouvá celou knihou.

Nicole Kraussová v souvislosti s Velkým domem často hovoří o fascinaci Kieślovského filmem Červená. Hlavní roli v něm hraje penzionovaný soudce odposlouchávající telefonáty nájemníků ve společném domě. Rozlišení mezi literaturou a soudcovstvím se však jako ústřední podtón Velkého domu neustále vrací. Kraussová tak nabádá ke čtení Velkého domu jako sebereflexi literatury, jejíž společenská úloha je zásadním způsobem zpochybněna a jejím morálním kreditem bylo nevratně otřeseno. V posledku se tedy může jednat o autorské alibi ospravedlňující, že tepnami románu proudí modrá krev a je z velké části pouhou efektní iluzí.

Nicole Kraussová: Velký dům

Nakladatelství: Argo, 2012
Překlad: Michaela Marková
Hodnocení: 70 %

Autor je spolupracovníkem redakce