Novum přesto Ravedeath, 1972 znamenalo. Namísto hry s tóny kytary či piana Hecker pro základ alba sáhl po nahrávkách varhan z opuštěného islandského kostela. Jeho práce se zvukem je však již natolik charakteristická, že ani přes tento posun nebylo možné si autora skladeb splést. Aktuální EP Dropped Pianos je návratem k osvědčenému motivu tónových řad piana, svého druhu žánrovému standardu. Je tedy pomyslným krokem zpět, ukazuje však hudebníkovu nejsilnější stránku.
Nepojmenované (tedy pouze jako náčrtky s pořadovými čísly) skladby jsou svého druhu klavírními etudami. Tvoří je řady tónů, často mající technicistní charakter, připomenou herní cvičení, respektive hudbu, jejíž motivy se odvíjí od matematických vzorců. Podobně jako na hudebníkových raných nahrávkách i zde nejsou vrstvy zvuku tak zmnožené, aby se prolínaly a utvářely kontrasty. Náčrtky tvoří často jediný, s drobnými variacemi opakující se motiv, rozvíjený spíše pod povrchem, v doznívání zvuku, v ozvěnách.
Tento rukopis je stejně inovující jako psát další skladby s refrény na čtyři akordy. Paralelu lze rozvést dále: podobně jako ostatní špičky žánru, i Hecker již zřejmě rezignoval na vnášení nového ve prospěch nahrávání (alespoň na poměry laptop elektroniky) „stále týchž“ alb.
Jeho hudbou ale prostupuje neopakovatelné kouzlo, jež může zachytit jen málo jiných technik a žánrů.
Jde o ten druh tiché krásy, který vystihli tvůrci Americké krásy ve scéně s pytlíkem poletujícím ve větru. Krásu nazdařbůh se prolínajících kruhů na vodní hladině, paletových odstínů večerního velkoměsta i nevyřčeného smutku jeho opuštěných prostranství. A v tomto vykreslování je Hecker stále nepřekonatelný.
Tim Hecker: Dropped Pianos
Vydavatel: Kranky, 2011
Hodnocení: 80 %
Autor je spolupracovníkem redakce
