London Twelve se trefuje přímo do černého

London Twelve

London Twelve Zdroj: Katerina Velclova

Galerie hlavního města Prahy již potřetí otevřela své prostory britskému umění, a to oprávněně. Současná britská scéna oplývá mnoha výtvarnými skvosty, jež spontánností nabízí nepřebernou inspiraci nejen pro mladou českou uměleckou společnost.

„Výstava London Twelve cílí na nové pražské publikum,“ znějí slova spolukurátorky výstavy Olgy Malé, ačkoli pojem nové pražské publikum je trochu zavádějící. Nové pražské publikum se totiž teprve rodí a čeká ho ještě několik takovýchto mimořádných výstavních počinů, než udělá první krok.

Dvě předcházející výstavy Close Echoes a Other Time zasadily pevné kořeny, ze kterých teď roste silný strom. Expozice z let minulých na sebe nenavazují, koncepčně jsou nezávislé a i tato současná tvoří unikátní celek, který je reálným obrazem výtvarného světa.

Toby Clarke, jenž britské umělce přizval k tomuto projektu, přirovnává výstavu ke „snímku“. Jakýkoliv filmový snímek je proměnlivý, barvitý a každým novým záběrem se dostává do nových dimenzí, a tak působí i koncept výstavy London Twelve.

Rozmanitost je zřejmá nejen z generačních rozdílů samotných umělců, ale také z množství použitých výtvarných technik. Expozice nepředstavuje ani jedno dílo z konceptuální tvorby, jak je tomu převážně zvykem v českých galerijních prostorách. Současné umění není v žádném případě o konceptu, ale naplno se věnuje klasice – ve větším množství se objevuje koláž, která v Čechách asi vymizela spolu s Jiřím Kolářem.

Celek čítá třiatřicet uměleckých tváří a každá je ojedinělá. Trojrozměrné objekty, například Třpyt od Tonyho Heywooda a Alison Condie, dokazují, že dobrý nápad nikdy nezapadne. Mořské příšery, propletence, jež jsou zasazeny do písku a třpytí se pod vrstvou „drahých kamenů“, evokují i v prostředí gotické klenby pocit volnosti a chuť rozeběhnout se po moři. Za malbami, objekty, kolážemi, sítotisky stojí silný pojem, a to provokace, týkající se například otázek identity nebo přírodních témat.

Hassan Hajjaj a jeho olej s názvem Hamidova záda spojuje několik provokativních prvků z oblasti náboženství, konzumace a vytváří nový kontext, který je svým způsobem lechtivý, ale hlavně nutí k zamyšlení. Zak Ové Návratem do Núbie potvrzuje, že lidská společnost je převážně zaměřena konzumně – na vytváření odpadu a v tom chaosu zapomíná snít.
Olej na hliníku s názvem SEXYLUCKYLAZYLADY Jasona Martina zceluje a předává dál odkaz této exkurze britským uměním: Umění hledejte ve svém srdci a tam najdete nové současné publikum.

Autorka je spolupracovnicí redakce