Když Simon v polovině osmdesátých let odletěl do Jižní Afriky natočit s tamními muzikanty album Graceland, nebyl hybatelem hudebního dění. Spíše jeho jméno bylo nejzvučnějším z těch, které se vezly na vlně stržené jinými. Idealizujících obrazů lze v knize nalézt více: Simon jako by plul z jedné jemu nepřející epochy do druhé. Toto vnímání umělce přitom stačilo nahradit jiným, které vykoukne v doslovu v podobě vzpomínky na autorovo první setkání se Simonovou hudbou.
„Americký“ styl psaní
Druhou slabinou knížky je „americký“ styl psaní. Každou kapitolu uzavírá dramatizující poznámka – odkaz na část následující. Nejenže tak čtenář uhodne, která bude dalších dvacet stránek bít, na špek autorovým obratům typu „nejnepravděpodobnější událost“ neskočí ani vyhladovělá šelma.
Až na tyto výkyvy, občasné zaměňování úspěchu s uměleckou kvalitou a problematickou práci s prameny (kapitola o Graceland je vystavěna okolo jediného rozhovoru, který je součástí reedice alba a fanoušci jej tedy budou znát) jde o přehlednou, místy až rutinní studii nejen o hudebníkovi a jeho nahrávkách, ale i jeho době. Je k dobru věci, že neopomíjí ani propadák zpěvákova muzikálu The Capeman, ani to, že Simon si v minulosti, snad právě proto, aby poopravil svůj obraz, mnohokrát protiřečil. Ke kladům knihy jednoznačně patří vydařený překlad i redakce textu, které se zejména v oblasti hudebních monografií v Čechách stávají vzácností.
Marc Eliot: Paul Simon Nakladatelství: Galén 2012 Překlad: Michal Bystrov Hodnocení: 60 %
