Jeho soubornou výstavu pořádá Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu přesně dvacet let poté, co byl tento básník, grafik a překladatel počátkem devadesátých let na tomto místě znovu objeven pro širší veřejnost.
Reynkův život i dílo jako by nebylo dost dobře možné oddělit. Byl to výtvarník samouk, žijící prostým životem na rodném statku v Petrkově u Havlíčkova Brodu, ve dvacátých a třicátých letech pak střídavě ve Francii se svou francouzskou manželkou. Po smrti otce se natrvalo usazuje v Petrkově a je svědkem toho, jak se po roce 1949 usedlost mění v JZD.
Po znárodnění se uzavírá do sebe a do svého díla, experimentuje s grafickými technikami, ryje, tiskne, kreslí a píše s neutuchající intenzitou. Publikovat může ovšem jen v krátkých časových ostrůvcích svobody. Zemřel v roce 1971.
Kolem jeho osoby a díla vznikl takřka kult a je dost možné, že si jej řada lidí zmytizovala do kýčovitého obrázku jakéhosi novodobého poustevníka či zneuznaného génia. Odborníci si však cení jeho technického novátorství i vyzrálého rukopisu. Autor, jehož tvorba je prodchnuta čitelnou křesťanskou duchovností, neváhal zkoumat nové prostředky rozmnožování obrazů, často za asistence syna fotografa. Na nové výstavě nechybí ani malá sekce jeho cliché-verre obrazů na skleněných deskách určených k fotoreprodukci. Zcela poprvé jsou představeny také artefakty z Reynkovy dílny – jeho tiskařský lis či originály kovových desek se stopou jehly sloužících jako tiskové matrice.
Reynkovy grafiky nejsou spektakulární. Jsou to prosté motivy, zachycení přelétavých okamžiků uprostřed přírody či naopak její téměř věčné podstaty. Pohled na trsy suché trávy na kraji louky, strom za soumraku nebo temný obrys kravky na dvoře vede k pocitům pokory, smíření. Obzvlášť mimořádné je jeho umění pracovat se světlem. Ve spleti tvrdých čárek se tetelí měkké světlo, často měsíční, nebo mlha halící skutečnost do neurčita.
Jsou to obrazy, které odložily vše nadbytečné, prostorově úsporné, grafiky-básně. Však také Reynkův středoškolský učitel vedl svého žáka k tomu, aby se dovedl vyjádřit. „Grafikou nebo poezií, to už bylo jedno,“ vzpomíná výtvarník. Mezi jeho slovy a tahy rydlem skutečně necítíme výrazný rozdíl. Stejně jako nevidíme rozdíl mezi přírodními motivy a sériemi s vyobrazením křížové cesty, k nimž se Reynek často obracel.
Autor je spolupracovníkem redakce
