Nepříliš šťastný návrat Dead Can Dance | E15.cz

Nepříliš šťastný návrat Dead Can Dance

Dead Can Dance
Dead Can Dance
• 
ZDROJ: Profimedia

Petr Frinta

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn

Když se před osmi devíti lety objevily první zprávy, že se legendární duo Dead Can Dance může vrátit nejen na pódia, ale i do nahrávacího studia, okamžitě se ozvaly i pochybovačné a varovné hlasy. Zatímco vystoupení byla stále zajímavá, třebaže pro skalní fanoušky byla už jen odleskem někdejší slávy, rozhodnutí natáčet další desky se ukázalo jako nešťastné. To platí i v případě novinky Dionysus. 

Za prvních dvanáct let opsali Dead Can Dance oblouk od gotického rocku na bezejmenném debutu z roku 1984 přes alba inspirovaná středověkou, vážnou, scénickou i lidovou hudbou různých regionů po čistokrevnou world music na dvaadvacet let staré desce Spiritchaser.

Výjimečnou činila dvojici autenticita: ve kterémkoli stadiu svého vývoje zněla nejen originálně, ale především zcela autenticky, ať už šlo o temné orchestrální album Within the Realm of a Dying Sun z roku 1987 anebo o zmiňovaný přelet napříč Amazonií a Blízkým východem na Spiritchaseru.

Jedna z polovin projektu, zpěvák Brendan Perry, dodnes v rozhovorech vysvětluje, že nejobtížnější tehdy nebylo nadpozemské skladby napsat, ale vymyslet, jak a na jaké nástroje je hrát a nahrát a jak s nimi zacházet ve studiu.

Po rozpadu Dead Can Dance v roce 1998 se oba protagonisté – vedle Perryho zpěvačka Lisa Gerrard – vydali na sólové dráhy. Na nich se v průběhu následujícího desetiletí stávalo čím dál zjevnější, jak jeden druhého navzájem potřebují jako uměleckého partnera. A to i přesto, že Lisa Gerrard natočila řadu vynikajících děl, například s německým ambientním mágem Klausem Schulzem, zatímco Perry se soustředil spíše na studio a na výuku hry na perkuse.

Novodobé nahrávky skupiny – vedle novinky to platí také pro šest let staré Anastasis – trpí podobnými neduhy. Většinu motivů, skladatelských i produkčních, bylo na jejích deskách již možné slyšet často v daleko čerstvějším podání. Posedlost zvukovou dokonalostí činí skladby neživými, sterilními. Skvěle sejmuté perkuse i nad nimi se vznášející smyčce působí spíš jako návnada na fanoušky high-end audia než jako živá, organická deska. Být to jiná skupina, bylo by i hodnocení smířlivější. Zčásti i proto, že její někdejší rukopis dnes, a leckdy daleko lépe, kopíruje kdekdo.

Autor: Petr Frinta

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video