Když se před osmi devíti lety objevily první zprávy, že se legendární duo Dead Can Dance může vrátit nejen na pódia, ale i do nahrávacího studia, okamžitě se ozvaly i pochybovačné a varovné hlasy. Zatímco vystoupení byla stále zajímavá, třebaže pro skalní fanoušky byla už jen odleskem někdejší slávy, rozhodnutí natáčet další desky se ukázalo jako nešťastné. To platí i v případě novinky Dionysus.
Za prvních dvanáct let opsali Dead Can Dance oblouk od gotického rocku na bezejmenném debutu z roku 1984 přes alba inspirovaná středověkou, vážnou, scénickou i lidovou hudbou různých regionů po čistokrevnou world music na dvaadvacet let staré desce Spiritchaser.
Výjimečnou činila dvojici autenticita: ve kterémkoli stadiu svého vývoje zněla nejen originálně, ale především zcela autenticky, ať už šlo o temné orchestrální album Within the Realm of a Dying Sun z roku 1987 anebo o zmiňovaný přelet napříč Amazonií a Blízkým východem na Spiritchaseru.
Jedna z polovin projektu, zpěvák Brendan Perry, dodnes v rozhovorech vysvětluje, že nejobtížnější tehdy nebylo nadpozemské skladby napsat, ale vymyslet, jak a na jaké nástroje je hrát a nahrát a jak s nimi zacházet ve studiu.
Po rozpadu Dead Can Dance v roce 1998 se oba protagonisté – vedle Perryho zpěvačka Lisa Gerrard – vydali na sólové dráhy. Na nich se v průběhu následujícího desetiletí stávalo čím dál zjevnější, jak jeden druhého navzájem potřebují jako uměleckého partnera. A to i přesto, že Lisa Gerrard natočila řadu vynikajících děl, například s německým ambientním mágem Klausem Schulzem, zatímco Perry se soustředil spíše na studio a na výuku hry na perkuse.
Novodobé nahrávky skupiny – vedle novinky to platí také pro šest let staré Anastasis – trpí podobnými neduhy. Většinu motivů, skladatelských i produkčních, bylo na jejích deskách již možné slyšet často v daleko čerstvějším podání. Posedlost zvukovou dokonalostí činí skladby neživými, sterilními. Skvěle sejmuté perkuse i nad nimi se vznášející smyčce působí spíš jako návnada na fanoušky high-end audia než jako živá, organická deska. Být to jiná skupina, bylo by i hodnocení smířlivější. Zčásti i proto, že její někdejší rukopis dnes, a leckdy daleko lépe, kopíruje kdekdo.
