Od zatěžkaného, díky mnoha opakujícím se motivům jen stěží zaměnitelného, rukopisu se Katatonia napříč devadesátými lety propracovala k písničkám, které byly podobně melancholické a v nichž se témata opakovala stejným způsobem, ale které byly ojedinělým pojetím temného rocku. Na povrch postupně vyplouvaly neustále šíře rozkročené inspirace, nejprve The Cure nebo tvorbou Jeffa Buckleyho, později Tool anebo pozdějšími Porcupine Tree.
Dvojici alb předcházejících novince docházel dech, byla snad až příliš předvídatelná a přehnaně se nořila do popových vod. O to příjemněji může Dead End Kings překvapit. V popředí ponechává sotva zaměnitelný vokál Jonase Renkseho i typické melodie, a i pokud se strukturace skladeb týče, platí přísloví o starém psovi a nových kouscích. Zachován zůstal kontrast tichých, často (polo)akustických doprovodů slok, v nichž vynikají záchvěvy hlasu, a syrových, hřmotných refrénů.
Kytary a bicí vpředu
Zcela odlišná je však produkce: vrací do hry prvek, jímž se skupina svého času vymykala, totiž dynamiku, mezi temně rockovými kapelami neslýchanou. Inspiraci čerpala u soudobé metalové moderny i novějších desek Porcupine Tree, oproti minulosti a v souladu s dnešní zvyklostí staví do popředí bicí a silové akordy kytar, překvapením je prohloubené využití kláves a smyček, které většinu skladeb obohacuje. Celek tak zní živě a přináší zajímavé skloubení dynamiky, živelnosti a uhrančivých melancholických nálad.
Ke škodě věci se skupina neodkázala vyvarovat dvou slabin z předchozích desek: dvou tří slabších písniček v závěru desky (Lethean budiž světlou výjimkou), nešťastného výběru pilotního singlu a stěží si lze nevšimnout, že křehká poetika jednoduchých textů z vrcholného období vzala za své (i v tomto se Katatonia opět podobá Porcupine Tree).
Katatonia: Dead End Kings Vydavatel: Peaceville, 2012 Hodnocení: 90 %
