Autor sám knížku s krásnými ilustracemi Zuzany Seye přibližuje jako „fantasy všedního dne“. Ti, kteří už znají Bryzcovy předchozí knihy (je jich už řádka, zajímavou a „říčnou“ prvotinou Pavla Brycze byla povídková sbírka Hlava Upanišády, vydaná už v roce 1993), zjistí, že spisovatel zůstal věrný své poetice a obraznosti. Jejich sršení se jen s přibývajícími léty a životními zkušenostmi, které zmnožilo i trojnásobné otcovství, proměnilo a jakoby zdokonalilo v jiné energii – v umění magického vyprávění. To Pavel Brycz osvědčil už ve své nejobsáhlejší knize Patriarchátu dávno zašlá sláva, která vyšla před deseti roky a svému autorovi vynesla Státní cenu za literaturu.
Velká autorka fantasy žánru J. K. Rowlingová nedávno směle vykročila z kouzelnických Bradavic do světa vážné literatury. Toutéž cestou, jen opačným směrem a o něco dříve, se vydal Pavel Brycz – k dětství, ke hře, k občas i bláznivým fantaziím. Ovšem nikoli jako Fitzgeraldův Benjamin Button, který neodvratně mládne a dětinští, ale jako kouzelný vypravěč, jenž svým umem dává kouzlo jen tomu, o čem je skutečný život.
Velká vyprávění dětství
Ze sedmnácti krátkých příběhů se skládá jakási kronika vyprávění, jímž si krátí noci parta strážných andělů, kteří se po namáhavé práci scházejí v jednom pražském barokním kostelíku. Je tu jímavý příběh strážného anděla, který bdí nad zoufalým otcem-bankovním lupičem, z trudného úkolu se vyznává anděl-workoholik strážící netalentovaného rogalistu a dojde i na přiznání anděla, který zradil svého chráněnce…
A ještě do třetice s obracením jevů – knížka čtvercového formátu s příběhy andělů v něčem zrcadlově připomíná Simpsonovy; zatímco eskapády povedené rodiny jsou spíše pro dospělé, ale milují je děti, historky Bryczových andělů jsou sice bližší říši dětství, avšak jejich kouzlo, i potom, co potomci dávnou usnou, udrží rodiče v křesle do hluboké noci. A tehdy si možná s postesknutím vzpomene na „velká vyprávění“ svého vlastního dětství, která se navždy budou moci měřit s „velkou četbou“, s níž se setkal později. S vyprávěním Bryczových andělů jako by se ozvala i naše touha – tomu vyprávění, od někoho blízkého, znovu jen naslouchat.
V knížce je humor, je tu smutek, překvapení, je tu objetí. Jsou tu rodiče, starost, láska, svědomí nebo naděje. V příbezích najdeme řádky o chybách lidských i andělských, i o snaze je napravit. Andělé, jimž mešní víno rozvazuje jazyk, nám vykládají pravdy, jimiž my – dnes již dospělí – můžeme kdykoli posměšně zatřást. Ale když se nám ze všech nabytých zkušeností a skepse pak náhle úzkostí sevře srdce, přimkneme se zpět alespoň k obvodovým zdem stejných pravd, které zůstaly z velkých vyprávění zase našich dětství.
Ukázka z knihy Co si vyprávějí andělé
‚Lidi mají před očima především ty pády,‘ smál se Alex, jakmile se trochu vykurýroval. ‚Ale oni začínají ze špatnýho konce. Kdyby se dívali na začátek, viděli by, jak člověk nese na ramenou svá křídla, cítí svou sílu, když se rozeběhne ze svahu dolů. Viděli by, jak jde nejenom pomalu klouzat dolů oblohou, ale i najít si svůj teplý vzdušný proud. Být stejným objevitelem jako Alexander Humboldt s jeho teplým Golfským proudem. Nechat se vynést nahoru silou svých paží až nad oblaky a kochat se pohledem dolů, za který ale nemusí vděčit žádné aerolince s jejími profesionálními piloty, ale sami sobě. Tohle je ten správnej konec, za kterej to chce vzít. A důvod proč to dělám.‘
Ano, lidé to berou z té pesimistické stránky, souhlasil jsem s Alexem, ale hned jsem mu do ucha zašeptal coby jeho vnitřní hlas a anděl strážný.
‚Ale v tvém případě, Alexi, jistě mají důvod. Za poslední rok jsi byl létat pětkrát, z toho pětkrát jsi spadl.‘ ‚Díváš se na to ze špatnýho konce. Vezmi to od začátku,‘ oponoval mému hlasu Alex. ‚Pětkrát jsem letěl.‘
Pavel Brycz (1968)
Na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem vystudoval český jazyk, později pokračoval ve studiu dramaturgie na pražské DAMU. Působil jako středoškolský učitel, publicista a jako textař v reklamní agentuře. Je nejen prozaikem, ale i básníkem, textařem a autorem povídek pro děti. Spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí, pro něž napsal řadu povídek především pro děti a seriál večerníčků Dětský zvěřinec (2008). Získal několik významných literárních cen – cenu J. Ortena v r. 1999, Státní cenu za literaturu v r. 2004. Oceněna byla i jeho dětská knížka Bílá paní na hlídání (Zlatá stuha v kategorii nejlepší beletrie pro děti a mládež 2010) a Tátologie aneb rady pro začínající tatínky, kteří nechtějí brzy skončit (Cena Arnošta Lustiga).
