Má doma Oscary, ceny z festivalů v Cannes, z Benátek či San Sebastianu, Evropské filmové ceny, britské ocenění BAFTA i francouzského Césara. Posledních deset let se ale zdálo, že to nejlepší od něj už dávno vyšlo na DVD. Tento měsíc ale Pedro Almodóvar ukázal na festivalu v Cannes svou novinku Bolest a sláva. A hned se psalo o velkém návratu do formy, posvěceném cenou pro výkon Antonia Banderase. Už nyní lze navíc posoudit festivalové ohlasy i v českých kinech.
Aby Bolest a sláva představovala nejlepší dílo známého Španěla za poslední dekádu, nebylo po sérii titulů jako Rozervaná objetí nebo Rozkoš v oblacích zase tak těžké. Režisérovy mistrovské kusy jako Ženy na pokraji nervového zhroucení, Vše o mé matce, Mluv s ní nebo Volver zůstaly i po letošní premiéře nepřekonány.
Novinka ne zrovna soudržně přeskakuje mezi současností stárnoucího, neaktivního režiséra Salvadora a jeho vzpomínkami na dětství, matku a první touhu, i mezi komedií a melodramatem.
Pokud si film za svůj vzor bere Felliniho sebereflexi Osm a půl, jejíž plakát visí protagonistovi v jeho luxusním domově, má k ní se svým často těžkopádným symbolismem stále daleko. Příběhu ovšem prospělo, že se jeho tvůrce, letos čelící oslavám svých sedmdesátin, rozhodl vrátit sám k sobě, s mnohdy až odzbrojující upřímností.
Dobrý Banderas, který už dlouho tak velkou roli nedostal, evidentně představuje Almodóvarovo alter ego a mozaika situací si kvůli tomu hraje s filmovým odrazem reality. Režisérovi fanoušci najdou řadu jeho typických znaků. Syté barvy, elegantní kompozice, kameru objímající každý detail, vášnivé vztahy, nostalgii, slzavou lítost, vnitřní monolog, silnou mateřskou figuru v podání Penélope Cruzové. Pochybnosti nad slavnou kráskou v roli obyčejné chudé ženy zrelativizuje až závěr, který odhalí jeden Almodóvarův trik s časem a těsněji prováže subjektivní vzpomínky s filmovou fikcí.
V porovnání s režisérovými nejlepšími filmy novince chybí drzost a svěžest. Nová je snad jen klidná melancholie osudu sebestředného muže zaseklého tíhou let a zážitků. Almodóvar své publikum vždy chtěl víc spíš rozplakat než deprimovat, a i to zůstalo Bolesti a slávě vlastní. Nejvíce radosti však přinese jako důkaz, že nejen Salvadora, ale i Almodóvara by film o vlastní minulosti mohl probudit.
