Biografie Jaroslava Riedela Plastic People a český underground je zatím nejúplnějším shrnutím jedné éry tuzemské hudební scény, jenž se proslavila i v zahraničí.
Pro ty, kdo sledují českou hudební scénu, znamená značka Plastic People of the Universe synonymum pro celé undergroundové hnutí sedmdesátých a pozdějších let. Nejen kvůli své nezávislé apolitické tvorbě, ale i represím ze strany tehdejšího komunistického totalitního režimu se zapsalo do tuzemských dějin, dostává však značné pozornosti i v zahraničí. Zatím nejobsáhlejší kroniku skupiny vydal publicista Jaroslav Riedel.
Autor se kolem hudební neoficiální a alternativní scény pohybuje od konce osmdesátých let. Byl i spoluautorem pověstné knihy vydané těsně po revoluci Excentrici v přízemí mapující kapely „druhé kultury“ předlistopadové éry.
Letité kontakty umožnily Riedelovi během dalších pětadvaceti let absolvovat více než pět desítek rozhovorů v čele s hlavními představiteli českého undergroundu Mejlou Hlavsou, Ivanem Magorem Jirousem, Sváťou Karáskem a dalšími.
Výsledkem je zatím nejdůkladnější, pětisetstránková studie s obsáhlými přílohami včetně soupisu nevydaných nahrávek a dalších rarit týkající se nejen PPU, ale celého českého undergroundu a spřízněných kapel jako Aktual, Umělá hmota či DG 307 i jejich „novovlnných“ následovníků jako Půlnoc či Garáž.
Samozřejmě, autor nemohl pominout provařená a mnohokrát omletá témata vzniku kapely, procesů sedmdesátých let, zásahů typu koncert v jihočeském Rudolfově, věznění hlavních zástupců kapely i celé scény, propojování s Chartou 77, postupnou emigraci členů PPU i letité a marné snahy o zlegalizování činnosti kapely.
Neocenitelným přínosem celé studie je ale její téměř vědecká forma. Kniha zahrnuje množství reprodukcí archivních materiálů od ručně psaných kronik, které si členové Plastiků vedli, po desítky stran policejních záznamů o výsleších a rozsudcích o mnohaměsíčních nepodmíněných trestech, které se za svou snahu stát jinde než v oficiální „první kultuře“ mnohým z protagonistů dostalo.
Riedel navíc udržuje od glorioly celé kapely odstup. Dává často prostor i hlasům, které sice oceňovaly společenský přínos kapely pro pocit svobodného myšlení v tehdejším socialistickém Československu, ale nebyly příznivci občas až velmi amatérského projevu PPU. Stejně s odstupem popisuje rozpad kapely na konci osmdesátých let, kdy se Hlavsa rozhodl koncertovat s veřejně vystupujícími kapelami Garáž a Půlnoc, což někteří bývalí členové Plastiků považovali za jasnou kolaboraci s režimem.
Každopádně je kniha významným svědectvím o pronásledování členů nezávislé, alternativní „druhé“ kultury v době, kdy opět členové vedení komunistické strany vykřikují něco o tom, že socialismus a demokracie se nevylučují. Vylučují. Příběh PPU to dokazuje opět velmi jasně.
Vydalo: Nakladatelství Galén Hodnocení: 90 % |
