Pro některé jsou kapelou ztělesňující fenomén popu osmdesátých let, pro jiné autoři jednoho hitu. Od většiny vrstevníků australské rockery Midnight Oil, kteří za dva týdny vystoupí na festivalu Colours of Ostrava, ale odjakživa odlišovala angažovanost. „Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, museli jsme bojovat i za věci, které nám dnes připadají samozřejmé: za rovná práva pro původní obyvatele kontinentu, zdravotní péči dostupnou pro každého či právo na základní vzdělání,“ říká kytarista Jim Moginie.
Midnight Oil se v uplynulých dvou dekádách občas vynořili, odehráli pár koncertů a zase zmizeli. Je současné turné předzvěstí něčeho trvalejšího?
Celé vzniklo spontánně. Nejdřív to mělo být jen pár akcí, ale na ně se nabalovaly další, až bylo na světě regulérní turné. Samotné nás zaskočilo, jak spontánní byl první koncert po letech v jednom z klubů v Sydney, ve kterém jsme před lety začínali. Do klubu se vešlo sedm set fanoušků, které jsme museli vylosovat mezi pětadvaceti tisíci, kteří měli o lístek zájem.
Podle čeho jste vybírali písně na aktuální koncerty?
Odjakživa pro nás byla důležitá bezprostřednost. Nechceme ztratit pocit, že máme co říct. Kdybychom neměli, jen bychom něco přehrávali a sotva bychom znovu mohli cítit kapelu jako komunitu.
I proto jsme tentokráte výběr skladeb pojali jinak. Chceme si rýpnout do naší pověsti kapely jednoho hitu. Nacvičili jsme proto všechny, ze všech desek, u nichž máme pocit, že i dnes mají co říct. Dohromady je to zhruba kolem stovky písniček, z nichž pokaždé vybereme jiné.
Poslední studiové album jste vydali před patnácti lety. Bude nějaké nové?
Ani nevím, jestli nám to někdo bude věřit, ale ještě jsme se o tom ani nebavili. A asi ani nebudeme, pokud má vzniknout, bude to „samo“, spontánně. Za patnáct let jsme šli každý jinou cestou.
Peter (Garrett, zpěvák a bývalý australský ministr životního prostředí a kultury – pozn. red.) si prošel kariérou v politice, ostatní z nás se věnovali hudbě. Basák Bones (Hillman – pozn. red.) odešel do Nashvillu, kde hrál a nahrával s countryovými a bluegrassovými hudebníky. Ale nikdo z nás hudbu nikdy dělat nepřestal.
Co rozhodlo o tom, že jste začali fungovat znovu na delší dobu?
Několikrát jsme se dali dohromady na jednorázové koncerty, ale prim pro nás byla kapela jako komunita, pocit, že v ní jedeme všichni a dáváme do ní vše. A až když Pete pověsil politiku na hřebík, začaly se věci hýbat. Jsem si jistý, že z natolik jiných zkušeností za těch patnáct let jsme schopní napsat skvělou desku. Ale třeba ani jeden nakonec nebudeme chtít a nikdy nové album nebude.
Jste pověstní svou angažovaností. Co vás k ní přivedlo?
Je to něco, co nás provází od počátků. Vyrůstali jsme v sedmdesátých letech ve velmi konzervativním prostředí, které se teprve otevíralo vnějšímu světu, a rocková hudba ještě v Austrálii nebyla něčím běžným.
Často jsme hráli na akcích organizací jako Greenpeace nebo hnutí za jaderné odzbrojení, a tak nám připadalo přirozené oba světy – umění s občanskými postoji – propojit. Nikdy jsme nechtěli zpívat o autech nebo o holkách, důležitější pro nás byla hlubší interakce s fanoušky, čím žijí, jak, jak o tom mluví, přemýšlejí. A tenhle rys za celých čtyřicet let nevypadl ani z našich životů, ani z naší hudby.
Konzervativní je ale i současná Austrálie a její politika, například v otázkách imigrace?
Vezměme si příklad ze životního prostředí. Každý, kdo má rozum, dnes v Austrálii couvá z uhelného byznysu. Dobře ví, že bude rentabilní už jen pár let a kdykoli může zkolabovat. Podpora nových technologií vám vrátí daleko víc investic i kreditu.
Politika se odehrává v cyklech. Celá současná reprezentace v čele s Donaldem Trumpem nedělá nic jiného, než že jen rutinně vykonává politiku, která tu už jednou byla. Ale nedochází jí, že svět se mění, možná dynamičtěji než kdy předtím. Nejde přizpůsobovat venkovní svět tomu, jak přemýšlím, naopak, musím přizpůsobit myšlení tomu co se v něm odehrává.
Autor je spolupracovníkem redakce
