Na Velký pátek končí svým třináctým dílem seriál České televize Kukačky. Náhodný souběh velké události křesťanské civilizace a smolné i šťastné třináctky má v tomto případě šťastný konec. Česká televize ve spolupráci s Dramedy Productions vytvořila po dlouhé době velmi kvalitní seriálové dílo, které má kulturní přesah, což sice české společnosti žádné vzkříšení nepřinese, ale naděje na lepší časy v tom je.
Příběh rodin a dětí, které byly při svém narození vyměněny rodičům a po čase spolu s dospělými nacházejí vztah ke „své krvi“, je přenositelný a srozumitelný kdekoliv na světě (proto ten „krátký“ odkaz na civilizaci na začátku recenze). Scenárista Jan Coufal nepřekombinoval základní zápletku a poskytl dost prostoru jednotlivým postavám a jejich komplikovaným vztahům. Vytvořil tak to, co rodinný seriál potřebuje: diváci jsou součástí rodin, které se perou s ranami osudu. Jsou tedy nutně soucitní, empatičtí.
Režisér Biser Arichtev, známý z divácky úspěšných a umělecky kritizovaných seriálů Vyprávěj a První republika, umí krášlit to, co diváci sledují. V Kukačkách se přehnané estetizaci vyhnul, snad i proto, že se nehrálo kostýmy, protože hlavní děj běží v současnosti. Nejsilnější rovinou estetizace je tak hudba, nejsnadněji srozumitelné umění, která míří přímo na srdce.
Do seriálových obrazů vstupuje příznaková nálada současné „smutné“ populární hudby připomínající melancholii písniček z některých nezávislých filmů. Hudba má dvojí roli: uvolňuje napětí a povznáší prožívanou emoci, jejíž efekt se v doznění prodlužuje, takže postupně získává onen melancholický přesah, vědomí komplikované krásy lidské rodinné existence. Skoro by se chtělo říct, toto je rodinný kýč, a přece není, jakkoliv o záměrnou hru s emocemi jde v každém případě.
Vzletnou vrstvenou emoci usazují na zem oba hlavní dětští „herci“, Tomáš (Teo Schafer) a Jakub (Viktor Sekanina). Samozřejmost a přirozenost jejich projevu je odzbrojujícím základem celého seriálového světa herců, který se mění ve svět skutečný.
David Novotný v roli otce Karla Holce je až roztomile excitovaný, každou vteřinou stvrzuje odpovědnost rodičovské starosti, která je až fyzicky hmatatelná. Jak vypadá rodičovská láska a jak moc je či není spojena s pokrevním poutem k dítěti, předvádějí uvěřitelně a bez přehánění i obě matky.
Marta Dancingerová (Tereza) se přes vrstvu moderního rodičovského rozumu, který ještě silněji udržuje její seriálový partner Martin (Marek Adamczyk), propracovává k čistému mateřství. Že všechno se vymyslet nedá, že rodičovství nelze vykonávat podle rad lifestylových časopisů a zkušeností kamarádek z pískoviště, vyjadřuje nejsilněji Sabina Remundová (Olga Holcová). Je jakousi „Velkou matkou“ seriálu. Je intuitivní, ale umí se naladit na ostatní, upřednostňuje jiné před sebou, což je nejpevnější pojivo seriálového rodinného tandemu. Je to jiná, přijatelnější varianta obrany tradičního rodinného řádu, než jakou nabízí výtečný Petr Kostka v roli protivného Terezinina dědy.
Casting a vedení herců se zkrátka zatraceně povedly, seriál má navíc svižný „filmový look“, což nelze jednoduše odbýt tím, že tvůrci sledují světové trendy, jakkoliv je to na první pohled vidět. Inspirace cizinou vystupuje ještě v jednom ohledu: většina postav v seriálu jedná i ve vypjatých situacích nakonec velmi reflektovaně, dospěle, skoro jako by to byl seriál španělský nebo dánský, který s českou realitou nemá mnoho společného. Ale možná že i tento civilizační „drajv“ je třeba přičíst ke kladům seriálu, který nejenom inteligentně emotivně baví, ale snad se také pokouší přimět k přemýšlení o stereotypech, které můžeme změnit.
Zda se to podaří i ve druhé sezoně, která se podle vedení ČT už chystá, není vzhledem k riziku „nastavované seriálové kaše“ jasné. Každopádně Kukačky původní zaslouží úctu a potlesk.
