Právě probíhající Festival francouzských filmů v soutěžní sekci Výběr české kritiky uvádí také drama Sbohem noci. Veterán francouzského filmu, šestasedmdesátiletý režisér André Téchiné, se v něm věnuje problematice islámského fundamentalismu - na příběhu ženy v podání Catherine Deneuveové, která zjišťuje, že její milovaný vnuk má děsivější plány, než by ji kdy napadlo.
Co vás k tomuto příběhu inspirovalo?
Zajímaly mě a myslím, že zajímají i nás všechny, důvody, proč se mladí tak radikalizují a chtějí bojovat. Ale nechtěl jsem vycházet z policejních zdrojů nebo soudních procesů. Chtěl jsem použít vlastní jazyk a slova radikálů. K tomu mi pomohlo šedesát hodin video rozhovorů s mladými džihádisty, které shromáždil David Thompson a na něž jsem se mohl podívat.
Pak jsem hledal herce, kteří by tomu syrovému materiálu vdechli život. Vyšel jsem sice z dokumentárních zdrojů, ale abych z nich vytvořil fikci. Představil jsem si, jak by na takového mladíka reagoval někdo z mé generace. Tu ve filmu zastupuje Muriel, postava Catherine Deneuveové, onen kluk jménem Alex je navíc její vnuk. Co s ním může ona dělat? Co můžeme my dělat? Pokusit se ho změnit, nebo zachránit? To byla otázka, kterou jsem si kladl.
Proč jste se zaměřil na Francouze, který konvertoval k islámu?
Ve filmu najdete postavy i ze severní Afriky, třeba Alexova kamarádka z dětství, radikální jako on, nebo kluk, který se ze Sýrie vrátil a nyní džihád odmítá. Další charaktery z Afriky jsou ve Francii už integrované. Bylo důležité, abych ukázal široké spektrum postav, nikdy bych nechtěl natočit islamofobický film.
Alex nemá žádné rodinné spojení s islámskými zeměmi, ztratil ovšem rodiče, jeho otec není součástí rodiny a matka zemřela. Touží vytrhat kořeny, opustit nejen babičku, ale i její svět. Chce odejít do neznámé země a objevit něco nového pro sebe.
Zkoumal jste i jiné zdroje než zmíněné video rozhovory?
Během rešerší jsem potkal lidi, kteří k džihádistům patřili, zvlášť ty, kteří se vrátili a opustili ho. Ale nejvíc mi dalo právě těch šedesát hodin rozhovorů. Tam jsem objevil způsob, jakým tito lidé mluví, jejich slovník. Na tomto základě jsem vytvořil své postavy, sám bych si takový jazyk nikdy nedovolil vymyslet. Můžu vymyslet dialog pro Muriel, ale ne pro lidi, kteří jsou vězni své víry. U nich jsem se chtěl držet reality.
Zajímal jste se i o to, jak velký vliv mají na radikalizaci mladých sociální média?
Žádný výzkum ohledně sociálních médií jsem si nedělal, zcela jsem spoléhal na materiály od Davida Thompsona. Ten mě zkontaktoval i s těmi navrátivšími se džihádisty. A radši jsem je potkal osobně, než abych četl jejich sociální sítě.
Dokázal jste po těch šedesáti hodinách nějak porozumět důvodům těchto lidí k radikalizaci?
Jako filmař se snažím své postavy nesoudit. I když páchají hrozné činy, ve svých filmech jim dávám šanci ukázat, co v nich zůstalo lidského. Tato radikalizovaná mládež se dost liší od politických bojovníků. Pro nás je jejich závislost na náboženství těžko pochopitelná. Katolíkovi, protestantovi nebo židovi je tohle myšlení cizí.
Džihádisté mají pocit, že pokud něco vykonají oni, jako by to jejich prostřednictvím vykonával bůh. Je to svým způsobem tajemné, ale i hrozné, přisoudit si božské atributy. Podle mě nic podobného jinde nenajdete, tahle teokracie, která je důležitější než politika, je jen u islámu. V historii katolicismu možná něco podobného představovala inkvizice, ale nejsem si jistý, nechci vytvářet historické paralely.
Ve filmu Sbohem noci nicméně vytváříte současnou paralelu. Příběh se odehrává v roce 2015 během vzestupu francouzské nacionalistické a proti-islamistické strany Národní fronta.
Záměrně jsem film zasadil do jara roku 2015, tedy mezi útoky na Charlie Hebdo a těmi z 13. listopadu. V té době měla francouzská bezpečnostní služba větší pravomoci a byla tvrdší v zatýkání džihádistů. Také to bylo období, kdy měla Národní fronta největší volební preference ve své historii. Ukazuju tak politický extremismus, ale také všechny zásahy, které se sešly a vytvořily v zemi určitou atmosféru.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
