Uniknout historii není tak lehké, říká režisér Andres Veiel

Andres Veiel

Andres Veiel Zdroj: das Filmfest

Další film, který se obrací k stále choulostivé části německé historie, činnosti teroristické Frakce Rudé armády, zahájil minulý týden letošní Das Filmfest, jehož brněnská část startuje právě dnes. Premiéru snímek Kdo, když ne my zažil na Berlinale, kde se dočkal kontroverzního přijetí. „To jsem čekal a také jsem se na to těšil, je to lepší, než když vám lidi řeknou: to byl hezký film a zapomenou na něj,“ říká o svém hraném debutu původně dokumentarista Andres Veiel.

* E15: Film o vztahu Bernwarda Vespera a Gudrun Ensslinové, pozdější prominentky R AF, jste původně plánoval jako dokument. Proč jste ho tak nenatočil?

V Německu tohle téma lidi pořád polarizuje. Buď si myslí, že členové RAF byli blázni a zločinci, nebo je považují za vzory pro lidi, kteří chtějí za něco bojovat. Nic mezi tím. Takový konflikt najdete i v rodině Ensslinové. Nejmladší sestra si myslí, že Gudrun byla vražedkyně a svůj trest si zasloužila. Pro jinou sestru to byla hrdinka a politická vězeňkyně. A pokud budu mluvit s nejmladší sestrou, která se navíc bojí mluvit na kameru, nikdo jiný z rodiny už se mnou nepromluví. Nemohl jsem se tedy dostat k celému obrazu. Tak jsem se rozhodl udělat vlastní výzkum a posbírat všechny informace, všechny fragmenty z archivů, protokolů, svědectví a udělat z toho scénář.

* E15: Proč jste vůbec chtěl vyprávět příběh V espera a Ensslinové?

Už vznikly jiné filmy o RAF, možná jste viděli Baader-MeinhofKomplex. Ale ty mě neuspokojovaly, byly to filmy víc o tom, co se stalo, a ne proč. Kdo, když ne my je o prehistorii těch událostí a pátrá hlouběji v rodinné situaci. Vesper se v jiných filmech většinou ani nezmiňuje, ale měl důležitou roli, protože jeho otec byl nacistický básník a on se s tím musel vyrovnávat, což bylo těžké, protože jeho otec ho miloval a on miloval jeho. Takové ambivalentní dědictví je obecná otázka i v Praze nebo v Madridu.

* E15: Jak si myslíte, že se Německo vyrovnalo se svou minulostí?

Těžko říci, práce se udělalo hodně. Lidé zodpovědní za nacismus jsou už mrtví, teď se ale musíme vyrovnat s následky sedmdesátých let, kde najdeme paralely s nacismem. Mladí se chtěli chovat úplně jinak, ale uvízli v určitých vzorcích svých rodičů a prarodičů a opakovali historii. Je to schizofrenní, ale je to i lekce, že uniknout historii není tak lehké ani dnes. Proto točím filmy jako tenhle.

* E15: I vaše dokumenty jsou často o násilí. Proč vás tak přitahuje?

Jednak ze zvědavosti. Chci pochopit, proč se něco stalo, proč třeba lidi mučí a zabijí svého souseda, jak o tom vyprávěl můj předchozí film Kick. A rovněž to má co dělat s mou vlastní rodinnou historií. Můj děda byl generál, můj otec byl za války důstojník, mimochodem sloužil v Praze a měl tu českou přítelkyni. Takže moje rodinná historie je krvavá a někdy je jednodušší odbočit a vyprávět o jiných lidech než o svém vlastním příběhu.

* E15: Jaký vliv měl na vás Krzysztof Kieślowski?

Velký. Tři roky mě učil a byl velmi přísný. Nutil nás dělat jasná rozhodnutí. Říkal nám, že kvůli své svobodě toho nejsme schopni, že jsme jako puberťáci, co si myslí, že svět je pro ně otevřený, takže se nemusí rozhodovat. V Polsku se všichni museli vzít a mít dítě, aby dostali byt. Tím už velmi mladí na sebe museli vzít zodpovědnost. Nám říkal: vám je 30, ale chováte se jako šestnáctiletí a také tak točíte filmy. A učil nás myslet na to, jaký příběh chceme vyprávět. Autorka je spolupracovnicí redakce

Čtete rádi E15.cz? Dejte nám hlas ve finále ankety českého internetu v kategorii zpravodajství.