Koncert rámovaly dva stěžejní hudební opusy – otevřela jej Napoleonovi věnovaná Beethovenova „hrdinská“ symfonie a finále patřilo právě Čajkovského předehře, symbolicky pojmenované Rok 1812. Na první pohled se mohlo zdát, že Serenáda pro smyčcový orchestr, která tvořila jádro koncertu, s dalšími dvěma hudebními kusy tematicky nesouvisí – Čajkovskij ji složil v roce 1880 a žádné monumentální ani triumfální pasáže zdánlivě neobsahuje. To by ovšem nesměla zaznít v provedení „Fedosejevců“, kteří odhalili skryté přednosti Čajkovského Serenády a křehce až nábožně znějící hudební lyriku dokázali povýšit a povznést na triumfální piedestal. A jakým způsobem! Zvuk smyčců se v jejich provedení doslova zhmotnil – chvíli houstnul, chvíli tál, zdálo se, že i samotné noty v partiturách se zhmotňují a samy z nich vystupují, aby ihned zase splynuly s ostatními a sloučily se v jeden proud, linoucí se od hráčů k posluchačům. K závažně a naléhavě znějícím pasážím první části tvořily dokonalý kontrapunkt valčíkové motivy části druhé.
Vladimir Fedosejev a jeho orchestr dokázali na publikum přenést náladu Tolstého Vojny a míru, spojit ji s Čajkovského intimní lyrikou a přitom se skrze hudbu dotknout něčeho tak efemérního, jako je božská podstata okamžiku zrození umělce a jeho díla. Čajkovskij se koneckonců při komponování Serenády snažil o totéž – inspirován Mozartem, jehož nazýval „bohem hudby“, sám hledal přesně tuto chvíli, tento „božský“ okamžik.
Polidštění božského – to je jeden z velkých talentů Vladimira Fedosejeva. A názorně to dokazuje prací s jednotlivými partiturami a skladbami. Eroica v jeho podání postrádá napoleonskou agresivitu, prostor naopak dostává beethovenovská hloubka. Předehra Rok 1812 zněla v Praze v podání VSO klasicky, s imperátorským temperamentem, odpovídajícím monarchistickému cítění Čajkovského. Zde upozorňuji na jednu zajímavost: v Praze byla provedena předrevoluční verze této skladby, která začíná modlitbou „Zachraň, bože, národ svůj“. Ta byla v bolševickém období z partitury vyřazena a během druhé světové války až do roku 1945 se předehra nedala hrát jiným způsobem. Už tenkrát ji měl na repertoáru VSO, jen pod taktovkou jiného velkého dirigenta: Nikolaje Holovanova.
