Nadšené reakce se asi daly očekávat.
Trochu ano. Dlouhá léta lidi chodí, ať z Kuřete něco nacvičíme, poslední dobou jich přibývalo. V létě jsme se rozhodli, že bychom to mohli zkusit udělat celé. Ivan Khunt už bohužel není naživu, herr Kubík je v Německu nedopátratelný, dokonce si nepřebírá ani peníze od OSA a Ernouš (bubeník Jaroslav Erno Šedivý – pozn. aut.) je snad v Americe nebo v Londýně. Domluvili jsme se tedy alespoň s dalšími původními členy Gumou Kulhánkem a Pavlem Fořtem, pozvali část mé kapely Etc… a dva mladší kluky. Máme plno v sálech, lidi jsou skvělí, hromady blahopřejných sms . Všem děkuju, nestíhám odpovídat.
Bude se pokračovat i příští rok?
Pro mne to je po těch letech docela náročné, Kuře se nedá zpívat se zdravotním hendikepem, musím být fit. Což vždycky nebývá. Ale ještě pár koncertů po novém roce uděláme – nějaké Slovensko a v květnu Loket.
V čem je ta deska tak nadčasová?
To já nevím. Já jsem si to po dlouhé době poslechl, až když nedávno vyšla reedice. Nejsou to špatné pecky, texty Josefa Kainara jsou geniální. Nějak to celé secvaklo a líbí se dodnes. Nedávno nám někdo přinesl pirátsky natočený živák a ta kapela tehdy fakt šlapala komplet. Když se scukne skupina lidí, kterým to dohromady jde, baví je to a spolupracují na věci bez osobních rozepří. A my hráli hromadu koncertů, třeba klidně tří- čtyřhodinové. Honza Kubík disponoval určujícím zvukem, šikovný aranžér Pavel Fořt hrál jedinečným způsobem na kytaru, Ernouš a Guma vrcholová rytmika, nenápadné, ale barevně podstatné klávesy Ivana Khunta.
Záměrně dnes hrajete celý materiál věrně? Nebyla na stole myšlenka to zaktualizovat?
Ono to nemá cenu. Viz nepovedené předělávky Beatles. Když je něco jednou dobře…
Proč to vlastně trvalo tak dlouho, než jste se takto sešli? K stáru už vyšuměly osobní animozity?
Impulzem po těch letech byla nedávná reedice Supraphonu. Animozit ani moc nebylo. Flamengo se rozpadlo, protože nastala blbá doba. Elpíčko vyšlo až rok po natočení, socialistické výrobní lhůty byly děsné. Uživit se bigbítem moc nešlo, kluci se rozprchli do Semaforu, do Energitu, Pavel Fořt skončil u Gotta.
S comebacky tohoto druhu se roztrhl pytel – Zelená pošta, Pražský výběr. A všichni mají vyprodané sály. Jak to, že v tomto odvětví ona pověstná krize, ať už hudební nebo obecná, nefunguje?
Je to asi tím, že ty kapely dlouho nehrály a koncertů není tolik – takže dorazí pamětníci. Ale nejen oni. Na Kuře chodí spousta mladých lidí, což nás baví. Můj patnáctiletý syn Adam má kapelu, s jejich kytaristou přišli na náš koncert v Akropoli a byli úplně rozrušení, jak se jim to líbilo.
Textař Josef Kainar se vydání desky nedožil. Orientoval se v muzice, kterou jste tehdy dělali? Nebo to byla náhoda, že jste se tehdy k němu na Dobříš vydali zrovna vy?
To zprostředkoval Hynek Žalčík. Kainar už předtím textoval Město Er Michala Prokopa. Nevím, nakolik scénu sledoval, ale byl výborný kytarista, orientoval se v bluesové a jazzové sféře, Jiří Suchý a Eva Olmerová pár let předtím bezvadně nahráli některé jeho texty. Pustili jsme mu na zámku v Dobříši demosnímky nazpívané „duvaduva“ a on si hned začal podupávat. Kdyby ho to nebavilo, tak by to, myslím, nedělal. To neměl zapotřebí. Napsal si melodické linky zpěvu do not, pod to rovnou sázel texty, sem tam škrtanec… beatnický způsob psaní. Měl kruhy pod očima, když nám materiál po pár dnech odevzdával.
Vaší domovskou hudební rodinou už nějakých třicet let zůstávají Etc…. Nezatoužil jste vymanit se ze struktur a zkusit něco na vlastní pěst?
Já jsem to vlastně trochu plánoval s předloňským albem Ztracený podzim. Mělo jít původně o sólovou desku s hosty, tak jako když jsem v sedmdesátých letech točil tu první. Jenže pak jsme to začali zkoušet s kapelou a ono to zas zafungovalo. Jsou to prostě kreativní muzikanti par excellence.
Tehdy jste zažil po uzdravení jakousi autorskou erupci. Co dnes? Ještě vás napadají písničky?
Teď moc ne, mám jen asi tři. Hrajeme třeba třináct koncertů do měsíce, člověk už nemá energii nic dalšího vymýšlet. Ale koncertovalo se, i když jsem nemohl chodit. Chlapci mě vynášeli po schodech na vozíčku. Teď je líp.
Jak relaxuje důchodce Vladimír Mišík? Co vás naplňuje, když ne hudba?
Gauč. A procházky.
