Robert Kodym se poprvé pustil „do boje“ bez svého dvojčete P. B. Ch., který skupinu před rokem opustil. A právě chybějící autorský protipól sráží novinku do bigbítového stereotypu. Chybí krotitel ega – ať už nápaditý producent zvenčí nebo třeba někdo jako David Koller, s nímž se doplňovali a vyvažovali v Lucii. Neznamená to, že by Kodym nebyl schopen napsat silné písně s typickým rukopisem. Je jich tu několik, třeba Korálky z Karneolu s teskně vyjící Lenkou Dusilovou v pozadí. A s textem plným poetických obratů – ona kodymovská romantika plná vynalézavých hříček je asi největší devízou desky. Ne tak filozofování s okatou přemírou cizích slov („deviantní subkultury showbyznysu, sereblity v silikonu bez penisu“).
Sestava kapely, koncept bookletu i závěrečný cover Plastic Bertrand odkazují k jejím punkovým začátkům. Vedle Tomáše Varteckého a Štěpána Smetáčka bylo Kodymovým chytrým tahem znovuangažování Radka Havlíčka, dnes manažera Kabátu, na post baskytaristy. V pořádání mamutích turné asi v republice nenajdeme úspěšnějšího člověka.
Když už je ale řeč o Kabátu, právě jeho jednoduchost začínají WV připomínat. A to nejen hulákavými refrény, ale i celkovou podstatou písní. Fascinace triviálními kytarovými riffy od autora tak vrstevnatých písní jako je Sbírka zvadlejch růží udivuje. Z wanastowské podstaty jako by se vytrácela éteričnost, koketování s orientálními prvky, pohádková magie dříve tak typická. Zbyl pouze kvalitní bigbít, který bude dobře znít na koncertech. Bigbít starý čtyřicet let. Vedle nedávné vyumělkované desky Davida Kollera tak album Letíme na Wenuši působí jako dechovka vedle Janáčka. Dva extrémy.
Píseň Elektrický kytaristi, zjevná pocta Rolling Stones, nabízí následující refrén: „elektrická kytara je, vole, magie a ten, kdo to neví, je mrtvej anebo nežije“. A to je vlastně krédo celé desky, neřkuli návod k použití.
Wanastowi vjecy: Letíme na Wenuši
Vydavatel: Pink Panther, 2011
Hodnocení: 50 %
Autor je spolupracovníkem redakce
