Necelé dva měsíce po úmrtí bývalého prezidenta Václava Havla se o uměleckých dílech připomínajících jeho památku až na výjimky zatím spíše mluví. Jednu sochu v životní velikosti už ale bývalý disident má. Vytvořila ji sochařka Barbora Daušová. Osud, který její dílo provází, se podobá absurdnímu dramatu jak z pera bývalého prezidenta. Byla ukradena, zázračně nalezena a následně ji zadržovala policie.
Tušíte, kolik v současnosti existuje soch Václava Havla?
Pokud vím, má bustu v Národním divadle a jedna sochařka vytvořila další bustu, ale o jejím umístění bohužel netuším. Ale socha jako taková žádná není. Domnívám se, že ztvárnění v životní velikosti jsem vytvořila jen já.
Proč jste se rozhodla udělat právě jeho?
Jednak jsem sochu vytvářela v roce 2009, tedy v době dvacátého výročí revoluce, což bylo jedním z hlavních impulzů. Ale vybrala jsem si ho také proto, že v Česku se příliš neoslavují významní lidé, kteří ještě žijí.
Jaká ta socha měla ve vašich být?
Chtěla jsem vytvořit dílo, které bude civilní a zachytí Havla jako literáta.
V čem se liší socha dramatika od sochy státníka?
Celá je taková uvolněná, je v pohybu, s úsměvem, v ruce drží desky, má přes rameno přehozené sako. Není strnulá. Hledala jsem si o něm co nejvíc informací, přečetla jsem jeho hry, podívala jsem se na dokument Občan Havel, abych nakoukla do zákulisí a viděla bývalého prezidenta i jinak, než jak ho prezentují média.
Podle čeho jste sochu modelovala? Setkala jste se přímo s Václavem Havlem?
Sochu jsem dělala podle fotek a filmů. S ním jsem se nesetkala, protože byl hodně zaneprázdněný. Ale kontaktovala jsem jeho kancelář, aby věděli, co chystám. Pak jsem Havla pozvala i na vernisáž, ale ze zdravotních důvodů se bohužel nemohl dostavit.
V jakém věku jste ho zachytila?
Už v době, kdy jsem ho modelovala, jsem ho dělala o trochu mladšího, ještě v plné síle. Chtěla jsem ho zachytit samozřejmě už ve starším věku, ale ještě stále plného elánu. Symbolizují to třeba i desky, které drží v rukou. Mají značit naději, že dramatik ještě bude dál tvořit.
Má v sobě socha i nějakou další skrytou symboliku?
Celá je v barvě přírodního papíru, což je odkaz právě na jeho literátství. Na saku jsou napsané útržky z jeho her. A je tam schované i jeho pověstné véčko, právě v tom, jak drží sako přes rameno. Nechtěla jsem, aby to bylo do očí bijící, proto je to jen v náznaku.
Socha vznikala ve škole na plzeňském Ústavu umění a designu. Jaké byly reakce, když jste s tímto nápadem přišla?
Když jsem to navrhla profesoru Beránkovi, tak nebyl úplně nadšený. Zdálo se mu, že je to příliš velké sousto. Tehdy jsem byla v prvním ročníku magisterského studia. Ale nakonec jsem ho přesvědčila, že to skutečně chci dělat.
Jaké byly na sochu reakce?
Vesměs pozitivní. Ke mně se ty negativní příliš nedostaly. Naopak mě oslovili lidé, že by ji chtěli vidět i poté, co už nebyla vystavená. Jezdili se na ni podívat ke mně do ateliéru.
Když socha vznikla ve škole, jaká na ni máte práva?
Autorská práva jsou moje, ale hmota patří škole. Takže všechno to závisí na domluvě s nimi. Ale myslím, že nebudou bránit vystavování.
Co na ni říkal přímo Václav Havel?
Jak jsem říkala, na vernisáž do kavárny Slavie přijít nemohl, ale vím, že když tam byl později, tak mu ji pan provozní ukázal. Prý to vzal na vědomí a šel si dát kávičku, na kterou tam chodíval. Už na tom opravdu nebyl zdravotně dobře.
Jaký byl nakonec osud této sochy?
Vznikla jako klauzurní práce a ve škole byla i poprvé představena. Po prázdninách jsem ji vystavila na Pilsner Festu v soutěži Pravé bohatství se skrývá uvnitř, kterou jsem vyhrála. Organizátoři se následně rozhodli, že ji ukážou lidem co nejvíce zblízka a bez mého vědomí ji přesunuli přímo k plzeňskému pivovaru, kde se konal hudební festival. Tam ji nechali bez ukotvení a jakéhokoliv hlídání. Druhý den mi volali, že jsem soutěž sice vyhrála, ale sochu mi ukradli.
Jak dlouho tedy na novém místě vydržela?
Dali ji tam někdy přes den a v noci už byla pryč.
Co se vám honilo hlavou, když vám to oznámili?
Naivně jsem si myslela, že je to hloupý žert, že ji třeba jen poponesli o kousek dál. Nevěřila jsem tomu, že je někdo schopen ji ukrást. Ten týden jsem byla naštvaná a zoufalá, nevěděla jsem, co mám dělat. Asi nikdy nepochopím, jak někdo může sáhnout na cizí věc a poničit ji.
Jak jste to všechno potom řešila?
Ohlásili jsme to na policii, která začala pátrat po neznámém pachateli. Ale tím, že se to dostalo do médií, tak se pachatel zřejmě zalekl. Po týdnu anonymně zavolal na policii, že sochu nechal na výpadovce z Plzně do Prahy. To, že se našla, je vlastně více zásluha novinářů než policie.
V jakém byla stavu, když ji našli?
Měla ulomenou ruku, celkově na sobě měla hodně oděrek, takže jsem ji musela opravit. Ale až poté, co byla půl roku na policejní stanici.
Proč tak dlouho?
Policie ji přivezla a potom tam prostě půl roku stála. Bylo to prý v řešení a nemohli mi ji dřív vydat. Kvůli tomu se o rok posunulo vystavení v kavárně Slavia a jedna výstava byla úplně zrušena.
Proč jste zvolila pro vystavení právě tuhle legendární pražskou kavárnu?
Protože je to místo spojené s Václavem Havlem, který tam rád chodíval a zasloužil se o její znovuotevření.
Jaké bylo vyjednávání s vedením podniku?
Jednání šlo skvěle, jediná jejich podmínka byla, aby s tím Václav Havel souhlasil. Kontaktovala jsem ho tedy přes jeho kancelář a on k tomu dal souhlas.
Kde máte sochu uloženou v současné době?
Momentálně je u mě v ateliéru, kde čeká na další umístění. Jednám s několika lidmi, kteří mě oslovili, že by o ni měli zájem. Chtěla bych, aby stála na nějakém důstojném místě ve veřejném prostoru. Přemýšlím o tom, že by ta současná laminátová verze putovala po republice. Mám v plánu odlít ještě jednu sochu z bronzu, která by nebyla tak snadno ukradnutelná a zůstala by trvale na jednom místě.
Jaký byl váš osobní vztah k Václavu Havlovi?
Od dětství bych to nazvala jako obdiv. Doma se o revoluci hodně mluvilo. V obýváku jsme dokonce měli jeho fotografii. Jednou jsem se s ním i setkala. Když jsme byli na Pražském hradě na den dětí v roce 1990, tak prošel okolo nás.
BARBORA DAUŠOVÁ
• Narodila se 19. září 1985 v Praze.
• V Plzni vystudovala keramický design, nyní tam studuje sochařství.
• Je členkou umělecké skupiny Posedlí, která byla letos nominována na prestižní ceny Czech Grand Design v kategorii Designér roku za projekt 400v1 Inspirováno posedy.
• Chce se živit sochařstvím.
