Legenda Ivan Lendl: skvělý žák a wimbledonský smolař

Česko nikdy nemělo slavnější tenisové jméno. Ivana Lendla zná celý svět. Ostravský rodák, kterému bylo letos v březnu padesát, patří mezi nejúspěšnější tenisty všech dob.
Přitom podle jeho trenéra z mládí Josefa Tobiáše nebyl žádný extra talent. „Jenže tenisu obětoval všechno. Je příkladem toho, že tréninková dřina se vyplácí. Byl cílevědomý. Věděl, že chce vyniknout,“ vzpomíná Tobiáš. Malého Ivana dostal do parády jako dvanáctiletého kluka.
„Bylo to v roce 1972 na podzim. Utvořila se tréninková skupina David, Demel, Otava, Vantuch a Lendl. Pět kluků, které jsem dostal do péče,“ vypráví dnes devětašedesátiletý tenisový trenér.
Lendl a Vantuch byli o pár let mladší než jejich tréninkoví parťáci tehdejšího ostravského tenisového oddílu TJ NHKG. A ti s nimi zpočátku nechtěli moc hrát. „Byli moc malí. Ivan byl hubený a o tři roky mladší než já. A v tenise si nejlíp zahrajete, když máte rovnocenného spoluhráče. O pár let později jsme už ale byli za trénink s Ivanem vděční,“ říká jeden z tréninkové pětice Dalibor David.

Pod dohledem mámy

Ivana Lendla si pamatuje jako temperamentního, soutěživého kluka, kterého už tehdy bylo vidět. Jeho tréninkové i zápasové forhendy a bekhendy sledovala pravidelně máma Olga. Podle Dalibora Davida dáma, z níž měla vítr celá parta. „Uměla nás usměrnit,“ líčí s úsměvem David.
Mámy obou kluků pracovaly na Vysoké škole báňské a David se díky tomu čas od času dostal k tenisové výbavě, která v tehdejším Československu nebyla k mání. „Ivan začal jezdit do světa a vozil z něj špičkové rakety, trička či teplákovky. Máma mi od paní Lendlové občas něco koupila a schovala pod stromeček,“ vypráví David.
Tobiáš dodává, že na Ivana měli velký vliv oba rodiče. Máma Olga sama tenis závodně hrála a syna učila, že bez dřiny nemůže pomýšlet na smetanu. Otec Jiří hrál tenis taky, a to dost slušně, a k tomu ještě závodně šachy. „Otec Ivana hodně ovlivnil. Naučil ho nad hrou přemýšlet. Hrávali spolu šachy a Ivan při nich rozvíjel logické myšlení,“ vysvětluje trenér, v čem začal malý Lendl brzy vynikat.
Chtěl být nejlepší a dělal pro to, co mohl. Na kurtu trávil dobrovolně víc času než ostatní. „Na počátku hodně hrával i s rekreanty, s těmi staršími a zkušenějšími. I tam se přiučil taktické hře,“ popisuje David. A ještě něco bylo pro Lendla typické. Věděl, proč to všechno dělá. „Měl ambici. Věděl, že chce být na špici,“ říká trenér Tobiáš.
Bývalý Lendlův kolega David dává k dobru oblíbenou klubovou historku. „Jednu dobu chodil na kurty v Komenského sadech rekreačně hrát svérázný člověk, který čtrnáctiletému Ivanovi tvrdil, že bude světovou jedničkou,“ popisuje.
Stalo se. Poprvé byl Lendl číslem jedna v mužském světovém žebříčku ATP 28. února 1983. Od září 1985 do srpna 1990 byl světovou jedničkou s krátkou přestávkou téměř pět let v kuse. Celkem strávil na prvním místě světového žebříčku neuvěřitelných 270 týdnů.
Jeho tréninkový parťák David ví přesně, kdy Ivana Lendla porazil naposledy. „Bylo to na jaře roku 1975. Jemu bylo patnáct, mně osmnáct a porazil jsem ho s obtížemi. Pár měsíců nato jsem od něj na mistrovství republiky juniorů dostal 6:3, 6:1. Od té doby už jsem nad Ivanem nevyhrál. Permanentně se zlepšoval a fyzicky dospěl,“ nabízí David jasné argumenty.
Kromě tenisu oba kluky pojilo ještě něco. Chodili na stejnou školu, na Gymnázium ve Šmeralově ulici v centru Ostravy. O tři roky starší David Lendlovi půjčoval sešity, které už nepotřeboval. „Měli jsme některé společné učitele, třeba profesora Holušu na fyziku. Ivan hodně cestoval po turnajích, a tak s ním moje fyzika obletěla celý svět,“ usmívá se David.
Student byl Lendl vynikající. Prospíval s vyznamenáním. Mezi školou, domovem a tenisovými kurty se pohyboval na tehdejší dobu netradičně. „Jezdil na kolečkových bruslích, kačenkách, které jen nazul na boty a jel. Předběhl dobu,“ povídá David. A Tobiáš jako správný trenér dodává: „Byla to pro něj výborná kondiční příprava.“
Třikrát se stal s družstvem přeborníkem Československa. A velký okamžik přišel v roce 1980, finále Davis Cupu proti Itálii. Se Šmídem, Kodešem a Složilem salátovou mísu vyhráli. „Pak už jezdil hodně do zahraničí, po velkých turnajích, Ostrava ho dlouho neviděla,“ vypráví trenér Tobiáš, který byl u toho, když jeho bývalý svěřenec vyhrál první grandslam. Bylo to v roce 1984 v Paříži. „S McEnroem tehdy prohrával už 0:2 na sety. A otočil to. Američan tehdy mrštil raketu k síti a ležel na zemi,“ povídá Tobiáš o jednom z důležitých zápasů Lendlovy kariéry.

Co ten Wimbledon?

Ivan Lendl vyhrál kde co. Získal čtyřiadevadesát titulů. Až na jeden. Wimbledon. Na wimbledonském trávníku hrál čtrnáctkrát, dvakrát byl ve finále. Ale na talíř pro vítěze to nestačilo. „Až přijede, až se uvidíme, určitě se ho chci ptát, proč to nevyšlo,“ pokyvuje hlavou Tobiáš.
Lendla čeká neformální setkání s bývalými kolegy a kamarády. Půjde na ně i David. „S Ivanem jsem se viděl naposledy před dvanácti lety, tehdy byl v Ostravě, protože dostal čestné ostravské občanství,“ ukazuje David fotku z tehdejšího posezení.
Trenér Tobiáš uvidí svého nejlepšího odchovance na vlastní oči po dvaceti letech. „Na kurtu jsme spolu strávili tisíce hodin. A já ho pak trenérskýma očima sledoval v televizi. Tolikrát mě nadchl. Mít takového žáka je moc příjemné,“ říká Tobiáš.

Kdo je nejlepší sportovec Ostravy?