Lékaři z Prahy chtěli operovat. Saddám Husajn řekl ne

Je jaro roku 1977. Za pár dní mu bude čtyřicet let, ale na narozeninové oslavy nemá ani pomyšlení. Neustále trpí opakovanou bolestí, která vystřeluje od páteře do pravé nohy. Po dalším záchvatu, kdy začíná mít problémy s chůzí, už místopředseda Rady revolučního vedení Iráku a zástupce generálního tajemníka radikální politické strany Baas Saddám Husajn neotálí.

V polovině dubna míří do Prahy rychlá depeše z Blízkého východu s jasným vzkazem: druhý nejvlivnější muž Iráku je nemocný, žádáme vás o pomoc.

Pojedou ti nejlepší

Je to doba, kdy Praha Bagdádu nic neodmítá. Husákovo Československo má s Iráčany výborné politické, kulturní i hospodářské styky. Bagdádu dodává zbraně za stovky milionů korun. Už v roce 1972 českoslovenští komunisté přijali přátelské pozvání do Iráku na oslavy 25. výročí strany Baas. „Vedoucího české delegace, místopředsedu vlády Ladislava Adamce přijal zástupce generálního tajemníka Baas Saddám Husajn, což zpráva z velvyslanectví v Bagdádu označila za novou etapu ve vzájemných vztazích,“ píší Petr Zídek a Karel Sieber v knize Československo a Blízký východ v letech 1948–1989, kde se zmiňují také o návštěvě českých lékařů v Iráku.

A tak nejvyšší představitelé Ústředního výboru KSČ Gustáv Husák a Vasil Biĺak na jaře 1977 rychle vybírají z lékařů ty nejlepší.

Do Bagdádu odjíždějí dva muži – přednosta neurochirurgické kliniky Vojenské nemocnice v Praze Zdeněk Kunc a neurolog Svatopluk Klesnil ze Státního sanatoria, kde se tehdy léčily politické špičky země.

„Otci se tam příliš nechtělo, ale byl to příkaz,“ komentuje odjezd do Iráku Kuncův nejstarší syn Petr.
Profesor Zdeněk Kunc byl až do své smrti v roce 1985 vyhledávanou kapacitou na bolestivá onemocnění páteře doma i v zahraničí. Už v roce 1950 se habilitoval disertací o výhřezu ploténky, která dodnes zůstává základním dílem oboru.

Dvaadvacátého dubna se nad Husajnovými zády a postiženou nohou schází kolegium devíti lékařů. Kromě Čechů jsou to dva sovětští, dva východoněmečtí, jeden indický a dva iráčtí lékaři. Pro Kunce s Klesnilem je však diagnóza jasná – výhřez meziobratlové ploténky s útlumem nervových kořenů a senzitivními příznaky. Jednoznačně doporučují operaci.

Nález s razítkem Tajné

V Bagdádu se čeští lékaři zdrželi dva dny. O cestě a Husajnově vyšetření existují podrobné zprávy, které museli oba lékaři neprodleně vypracovat. Čtyřstránkový, anglicky psaný lékařský nález je stále v archivu ministerstva zahraničí. Titulní stránka je označená červeným razítkem Tajné.

Z vyšetření je patrné, že Saddám Husajn trpěl opakovanými bolestmi. V neurologickém nálezu se dále píše, že jde o muže „štíhlé postavy a sportovní konstituce“.

„Jsou zde periody zcela bez bolesti, ale pacient ví, že se s každou atakou bolesti jeho stav zhoršuje. Předchozí terapie a analgetika neměly žádný efekt. Pacient je nespokojen se svým stavem při práci a sportu,“ shrnují Kunc s Klesnilem.

Co to pro Husajna znamenalo? „Trpěl oslabením hybnosti v pravé noze a částečně mu přepadávala špička nohy při chůzi. Onemocnění je to časté. Ovšem to, aby noha přepadávala, už tak časté není,“ zamýšlí se nad nálezem svého kolegy Vladimír Beneš starší, který v té době působil na Kuncově klinice a později založil dětskou neurochirurgii v Motole.

Podle hlášení, které museli oba lékaři po příjezdu do Prahy podat, měl Saddám Husajn s odborníky tříhodinový rozhovor, při němž ho oba lékaři ubezpečili, že jde o běžný zákrok, který „je proveden z malého řezu“.

Husajna zajímaly podrobnosti operace a dalšího léčení. „Profesor Kunc byl ochotný provést zákrok za pomoci dvou asistentů a sestry z Prahy v době, kdy to bude příhodné pro Husajna,“ píše se ve zprávě pro ministra.

Závěr byl ale překvapivý. Husajn se přiklonil k doporučení ostatních členů konzilia a rozhodl se pokračovat ještě v konzervativní léčbě, která byla až dosud bezvýsledná. A to přesto, že podle nálezu je další „konzervativní léčba málo slibná ve smyslu plné rekonvalescence“.

Sešel se ale s českými doktory ještě jednou. Sdělil jim, že by je za měsíc znovu rád viděl a poradil se s nimi o dalším léčebném postupu.

Příprava na operaci

V Praze Zdeněk Kunc a lékaři Státního sanatoria připravují návrh na zajištění operace.

„Profesor Kunc zdůraznil, že otázka je naprosto jasná – operace je nevyhnutelná. Další vyšetření a konzilia považuje za zbytečné a byl by rád, kdyby se toto stanovisko tlumočilo irácké straně,“ píše se v hlášení z bagdádské cesty.

Je zřejmé, že špičkovému neurochirurgovi se průtahy nelíbily a celou věc už chtěl mít za sebou. „Do Bagdádu se nijak netěšil, říkal, že se tam cítili stísněně a byli pod neustálým dohledem. První problém vyvstal už na letišti, kde je měli vyzvednout, ale nikdo se tam neobjevil. Až později v Praze se lékaři dozvěděli, že vojáci, kteří je měli doprovodit, skončili za nesplnění úkolu na dlouhá léta ve vězení,“ říká Kuncův nejmladší syn Zdeněk.

Sedmadvacátého dubna, pouhé tři dny po návratu lékařů do Československa, zvoní na iráckém velvyslanectví v Praze telefon. Profesor Kunc má 18. května opět jet do Bagdádu. „Podruhé odlétal již s instrumentářkou,“ vzpomíná syn.

Konzervativní léčba

Podle dostupných informací ale nakonec k operaci nedošlo. Deseti až dvanáctidenní pobyt v nemocnici a až třítýdenní následná rehabilitace, kterou lékaři doporučovali, druhého nejdůležitějšího muže Iráku vystrašily.

„Husajn se nechtěl nechat operovat. Obával se, že operace a následná rekonvalescence by jej připravila o postup ve straně a vedení země,“ tlumočí syn Zdeněk tehdejší rozhovor mezi lékaři a pacientem.

Přátelské vztahy mezi Československem a Irákem jsou v této době nejintenzivnější. Na přelomu května a června se setkávají při oficiální návštěvě Iráku oba prezidenti Ahmad Hasan Bakr a Gustáv Husák.

„Rozhovory, které se uskutečnily mezi prezidenty, plně potvrdily, že vztahy mezi oběma zeměmi mají vysokou úroveň,“ citují historici tehdejší hlášení pro předsednictvo ÚV KSČ. Husák se při návštěvě sešel se všemi důležitými osobnostmi, tedy i nemocným čerstvým čtyřicátníkem Saddámem Husajnem.

Husajn ale na české lékaře nezapomněl. „Po několika týdnech poslal Saddám tátovi darem koberec, který dosud máme doma,“ podotýká Zdeněk Kunc mladší.