Lenin žije a hostům nabízí ražniči posledního mukla z gulagu | E15.cz

Lenin žije a hostům nabízí ražniči posledního mukla z gulagu

Z Aurory se v Hradišti na Domažlicku nestřílí a Rudé náměstí tu také nikdo nenajde. Ale Lenina tam mají už deset let.

Učit se, učit se, učit se! Známý výrok Vladimíra Iljiče Lenina, o kterém se tvrdilo, že je věčný. Možná na tom něco bude, protože tento revolucionář, který zemřel v roce 1924, jakoby vstal z mrtvých. A kde je možné ho potkat? V Hradišti na Domažlicku. Tam ale nevydává spisy, ale točí pivo.

Přijel i Stalin

Až nápadná podobnost Václava Kastla s Leninem stála u zrodu penzionu, který letos slaví desáté výročí. Čtyřiašedesátiletý majitel s bradkou je pro mnohé návštěvníky doslova turistickou atrakcí na cestě z Kolovče do Domažlic. Ale jak sám říká, penzion Lenin je především velkou recesí. „Je to trochu paradox, protože penzion byl původně statek, ze kterého nás vystěhovali komunisté. Táta se totiž příčil založení JZD. Když nám pak v restituci pozemky a budovy vrátili, přemýšlel jsem, že z toho udělám penzion,“ říká Václav Kastl.

Původní záměr otevřít si penzion až v důchodu ovšem předběhl dobu o pár let. Jeho majitel tehdy pracoval v klatovském masokombinátu. Jenže podmínky nového vedení podniku mu nevyhovovaly, takže se rozhodl odejít a postavit na vlastní nohy. „Tenkrát jsme s kamarádem seděli v jedné klatovské restauraci, a když jsme měli vypito několik skleniček Metaxy, povídá mi, ať udělám penzion Lenin. Já si tenkrát klepal na čelo, jestli se náhodou nezbláznil. Já, jako syn vystěhovaného kulaka, budu mít takovýhle podnik. Ale on tvrdil, že to bude bomba a lidi to přitáhne. Dnes vím, že měl pravdu,“ vzpomíná Leninův dvojník, který se díky své podobě dostal i do televizního pořadu o podobnostech se známými osobnostmi. „Akorát táta mi tenkrát řekl, že jsem zralý na Bohnice,“ směje se.

I samotná restaurace je vyzdobena nejrůznějšími bustami Vladimíra Iljiče, obrazy, plakáty nebo svíčkou s obrázkem Lenina. „První bustu jsem koupil za pár stovek a další už mi lidi nosili. Mám tady i Leninovy spisy, ale na ty se v restauraci akorát prášilo, tak jsem je uložil na půdu,“ říká Kastl. Chybí tu snad jen Aurora. Kdo se ale těší na typicky ruská jídla, ten má bohužel smůlu. Ale může si objednat jídlo s ruským názvem. Třeba ražniči posledního mukla z gulagu, medailonky Naděždy Krupské nebo Děnikinovo plněné žebírko. Nabídka s úsměvnými jmény tu dokonce zachutnala i lidem, kteří měli s minulým režimem problémy.

„Jednou se tu zastavila parta muzikantů, seděli na terase a ohromně si to tu pochvalovali. Dal jsem se s nimi do řeči, načež jsem zjistil, že to jsou členové Plastic People of the Universe,“ podotýká majitel. „Jednou jsem tu měl hosta, který byl zase nápadně podobný Stalinovi. Jindy zase přijel člověk, který sice nebyl podobný nikomu známému, ale jmenoval se Bedřich Engels,“ dodává. Ovšem nejlegračnější historku zažil Václav Kastl s jednou manželskou dvojicí. Žena, která vzhledem ke svému pokročilému věku musela zažít totalitní režim, stále nechápala, proč se penzion jmenuje Lenin. Manžel jí říkal, ať si pořádně prohlédne muže za barem. Jí to ale pořád nedocházelo. Pak si všimla na zdi velikého obrazu V. I. Lenina, namalovaného před jednou z moskevských budov. Hned nato se podívala na Václava Kastla a to, co následovalo, se navždy zapsalo do historie penzionu.

„Prosím vás, co je to za barák, jak tady před ním stojíte?“ zeptala se s naprostou vážností. A stejně vážně jí Leninův dvojník odpověděl: „To byl můj první penzion, když jsem začínal.“ Po této úsměvné historce však ženě pořád nedocházelo, proč penzion nese jméno po sovětském revolucionáři. To už ale její manžel nevydržel a musel jí to vysvětlit. Jindy zase přijeli majitelé historických motorek. Jeden ze členů výpravy, který měl žlutý motocykl veřejné bezpečnosti i uniformu povídá majiteli: „Čest práci.“ „Čest. Co si dáte, soudruzi?“ odpověděl Kastl.

„Nějaké nealkoholické pivo,“ objednával příslušník VB. „To mě chcete naštvat? Odkdy komunisti nechlastají?“ uzemnil výpravu majitel penzionu. „Když se někdo zeptá, proč se to tady jmenuje Lenin, obvykle opáčím tím, že buď špatně vidí, nebo nemají brýle. Ale takových lidí se tu objevilo opravdu málo. Většinou čekají normální restauraci v sovětském duchu, ale nakonec jsou překvapeni, když za pípou vidí člověka s holou hlavou a bradkou,“ říká Kastl.

Hlavně legrace

Provokace? Propagace komunismu? Ani náhodou. Václav Kastl bere design svého podniku jako legraci a stejně tak to berou i hosté. „Za těch deset let, co jsem tady, to ještě nikoho nepobouřilo. Naopak se tomu lidé zasmějí. A když je přivítám v čepici, která je poseta odznaky s Leninem, je to teprve legrace,“ vysvětluje majitel penzionu. Ostatně zahrada a terasa penzionu nijak nenasvědčuje tomu, že by tady byla sovětská výzdoba. To najdou hosté až uvnitř.

„Jednou za mnou přišli kamarádi, že někde na severu Čech kdosi prodává sochu Lenina za dvě stě tisíc. A prý by mi k tomu vyrobili podstavec. Toho už jsem se ale trochu bál. Přece jen postavit na zahradu Leninovu sochu, která bude vidět ze silnice – to už by bylo trochu silné kafe,“ směje se Leninův dvojník. Jediné, co zatím žádného hosta nenapadlo, uspořádat v penzionu recesistický večírek v duchu let minulých. „Měli jsme tu svatby i oslavy, ale MDŽ nebo rekreaci ROH ještě ne,“ uzavírá Kastl.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!