Lenka Schreiberová si řekla: Je to dobré, krev neteče, hrajeme dál! | E15.cz

Lenka Schreiberová si řekla: Je to dobré, krev neteče, hrajeme dál!

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Herečka Horáckého divadla vypráví o své lásce k formuli 1, k němým filmovým hororům i hektické realitě divadla.

Po dvou letech má Lenka Schreiberová v Horáckém divadle volněji. Nemusí se učit nový text a občas má dopoledne pro sebe. Nevadí jí, když zrovna nehraje. „Mám za sebou teď tolik velkých rolí a práce na Zpívání v dešti, kdy jsem čtvrt roku byla neustále v divadle, že trochu volna vítám. V osm ráno jsem odcházela z domova, vracela jsem se o půlnoci. Zkoušeli jsme i ostatní hry, každý den se hrálo, do toho jsme trénovali step. Takže to byla docela dřina,“ říká šestatřicetiletá umělkyně.

V divácké anketě Horác za loňskou sezonu získala ocenění pro nejoblíbenější herečku souboru a také ocenění Smolná Horákyně.

Step byl pro vás něco úplně nového?

Základy mám z konzervatoře, ale to bylo na té škole takové stepování po staročesku. Najednou jsme se teď seznámili s báječným Zdeňkem Pileckým, který jede americký step. Tam mi byla ta má zkušenost z konzervatoře spíš na přítěž, protože jsem se musela přeučit i to málo, co jsem uměla.

Na váš oblíbený geocaching v minulých měsících asi moc času nezbylo.

Pravda, teď to moc nestíhám. Ale v minulém týdnu jsme byli na zájezdu hrát na takzvané Žižkovské štaci, kdy oblastní divadla hrají v Praze v Divadle Járy Cimrmana. Tak tam jsem si v blízkosti divadla stačila odlovit pět pokladů.

To jste si mezi představeními odběhla?

Přijeli jsme dřív, měla jsem dvě hodiny před zkouškou čas prošmejdit okolí. Tak jsem oběhla Betlémskou kapli, sochu karla Nepraše, Olšanské hřbitovy. Pak jsem se vrátila do divadla.

Geocaching je váš sólo podnik, nebo si berete na výpravy doprovod?

Jsem samozřejmě ráda, když jde někdo se mnou. Mám kolegy z divadla, Vlaďku Čapkovou, Lukáše Matěje, Milana Šindeláře a ještě pár dalších, co kešují. Kdysi jsem ještě kešovala s Katkou Omesou, dříve Nedomovou, která v divadle dřív hrála. A taky jsem pro to získala rodiče, takže občas vyrážím i s nimi. A pokud to nevyjde, jdu někdy i sólo.

Kolegové mají svoje GPSky, nebo chodí za vámi?

Už jsme docela dobře zmagoření, takže každý má svou GPSku.

Tu nákazu jste do divadla zatáhla vy?

Ne, zatáhl ji tam kolega Milan Šindelář. Jako první z nás měl turistickou navigaci. Ukázal nám to. Hned jsem se nadchla. Na nějakém zájezdu u Hlinska nás vytáhl po přírodě a po hradech, skvělé.

Poznáte, kdo z kolemjdoucích se věnuje geocachingu?

Potkáváme se často. To poznáte: jdete po městě nebo přírodou a najednou vidíte člověka, který se pořád kouká jako do mobilu a pořád se kolem sebe nenápadně rozhlíží. Tak si řekneme: á, ten je náš. Většinou se pozdravíme a prohodíme pár slov.

Vybavíte si překvapivý nález?

Někdy jsou dobře vymyšlené schránky. Občas je poklad schovaný v šišce nebo se musí odmontovat šrouby a je to jako ježek v kleci.

Co vás na tom láká? Tajemství?

Je to hra. Člověk se dostane ven, má pohyb, vyčistí si hlavu. Občas se u toho řeší i nějaké hádanky nebo úkoly. Je to dobrá motivace, proč jít na procházku, když víte, že tam někde najdete poklad.

Když jsme zmínili překvapení, překvapilo vás něco v realitě života herce, když jste jako absolventka konzervatoře nastoupila v roce 1994 do Horáckého divadla?

Rozčarování pro mě bylo, že člověk si coby herec nemá šanci to představení sám užít. Hraje se a zkouší každý den, sotva se odehraje jedna premiéra, zkouší se další. Na zažití role není moc čas. A taky mi nedošlo, že když budu hrát v divadle, nebudu mít čas do divadla chodit jako divák.

Takže do divadla vlastně nechodíte.

Jenom z té druhé strany. Když se někam dostanu podívat se na kolegy, je to pro mě svátek.

Vzpomínáte si na své první představení?

Ano, Casanova a Krumbajglová! Tam jsme hráli nějaké zrcadlení. Hrál tam Miloš Stránský a Táňa Schottnerová. Představení začínalo tím, že jsem byla zavřená v dřevěné bedně, hrála jsem na flétnu a zády jsem tu bednu otvírala a u toho hrála.

Vzpomínám na jeden večírek v roce 1996, kde jste také byla a seděla jste tam stranou ostatních, ponořená do sebe, viditelně plná trémy, protože jste další den měla mít premiéru. Ještě trpíváte trémou?

Pořád ji mám. Není to tak hrozné, jak to bylo… Vlastně ne, je to pořád stejně hrozné, pořád mám stejnou trému. Potom už je to dobré, když vylezu na jeviště. V nynějším Zpívání v dešti je strašné, že všichni začínají, celý soubor je na jevišti a jediný, kdo tam přijde až za patnáct minut, jsem já. Ty chvíle osamění, kdy se klepu na šatně, tak to si říkám: už ať tam jsem.

Nepřekrývají se vám někdy texty?

Ne. Někdy mám tendenci oslovovat kolegy jmény z jiných inscenací. Ale uvědomím si to včas.

Musíte text vymazat z paměti, když je po derniéře?

Ano, pak hlavu zdefragmentuju a opravdu ten text velice rychle zapomenu.

Dokázala byste si pak zase na něj vzpomenout po letech, když byste znovu hrála stejnou postavu?

Pamatuju si písničky, melodie i texty k tomu, co jsme hráli, ale text k roli bych se musela učit znovu.

O čem víte, že by vás mohlo na jevišti spolehlivě odbourat?

Nesoustředěnost. Musím být pořád ve střehu.

Stalo se někdy, že jste zauvažovala a vypadla jste z role?

Stane se to každému, ale nesmíte to dát znát a jet dál. Divák si toho nevšimne a většinou si toho nevšimnou ani kolegové. Ale je to ten okamžik, kdy člověku vyrazí mrtvolný pot. Který musí rychle oschnout.

Rozebíráte s kolegy tyhle momenty na večírcích?

Na hereckých večírcích se hodně rozebírá vaření, povídáme si o filmech, drbeme. Protože je nás hodně kačerů, rozebíráme další výpravy.

Kačerů?

Nás, co děláme geocaching. Už používáme počeštěný výraz kačeři. A jsme taky dost hraví, hodně hrajeme hry, teď třeba na netu jede slovní fotbal nebo kriskros.

Takže jedete po úplně jiné koleji, než když jste v práci.

Ano, abychom si vyčistili hlavu.

Máte na sobě tričko s hercem němého filmu Bélou Lugosim, v divadle jste vyfocená v tričku s Frankensteinem. Co vás na těch postavách přitahuje?

Ke starým černobílým filmům mě přivedl manžel, ukázal mi kouzlo starých hororů. Postava Frankensteina a jeho monstra mě provází od chvíle, kdy jsem četla knížku Mary Shelleyové. Pro mě je Frankenstein jedna z nejtragičtějších a nejsmutnějších postav literatury vůbec.

V čem?

Monstrum bylo výtvor pyšného člověka a výsledek jeho hereze vůči Bohu. Ten tvor tím potom celý život trpěl a byl schopen jít do krajnosti. S tím souvisí i má obliba gotického rocku, který se němými horory inspiroval. Jsou to kapely jako Sisters of Mercy, Mission, u nás XIII. století. K téhle hudbě mě přivedl můj manžel, ještě na škole jsem měla blíž spíš k jazzu a ke klasice. Když jsem pak objevila tenhle svět, bylo to pro mě jako prozření, jako by se mi otevíraly nové dveře.

V jakém smyslu?

Gotický rock se hodně věnuje i politice, takže když jsem slyšela desku Democracy od Killing Joke nebo desky Clash, bylo to pro mě úplně zásadní. U toho si člověk uvědomuje, že jsou tam pořád platné věci. Co je trápilo před dvaceti třiceti lety, to je tady pořád.

Chtěla byste si zahrát v nějakém starém němém černobílém filmu?

Ano, a klidně i v nějakém novém barevném, třeba s režisérem Timem Burtonem.

Jaká role by vás tam zlákala?

Kdyby to byl film Tima Burtona, tak jakákoli role. Ale zahrát si nějakého zombíka s upadávající rukou… Klidně.

Objevila jste se například v Četnických humoreskách a v několika drobných rolích pro televizi. Láká vás znovu stát před kamerou?

Láká, ale není na to čas. Před pár lety jsem udělala kolečko po castingových agenturách, ozývali se mi opravdu hodně, ale člověk ty nabídky bohužel musí kvůli práci v divadle odmítat. Když je odmítnete potřetí, už se vám počtvrté neozvou.

V čem je pro vás jiný způsob práce před kamerou a na divadle?

Jednak ve způsobu herectví, kdy člověk vůbec nesmí hrát. Na velkém divadle se spousta gest musí zdůraznit, aby je viděli i diváci v šestnácté řadě. V televizi je tohle na škodu, je třeba se tam ještě více zcivilnit a vnitřně ukáznit. A taky se při natáčení hodně čeká. Více času sedíte a čekáte, než přijdete na řadu, než hrajete.

Kdybyste mohla dnes znovu volit mezi filmem a divadlem, co byste zvolila?

Divadlo. Divadlo je dobrodružství každý večer. Je to jak geocaching, hledám poklady každý večer na jevišti.

Nechala jste si udělat osobní horoskop, co vám prozradil?

Nemám planety postavené tak, abych měla dané do základu to, že jsem realistka, ukotvená na zemi. Na tom jsem musela hodně zapracovat, abych nelétala někde v představách a fantaziích. Abych se v dnešní džungli uměla postarat sama o sebe. Myslím, že to zvládám.

V divadle se ale přece musíte v mysli vtělit do někoho jiného.

Kdyby se člověk neuměl od těch rolí oprostit, tak by se z toho zbláznil. Loni jsme dělali hru Plynové lampy, to byla pro mě jedna z nejtěžších a nejzajímavějších prací. Hrála jsem tam roli ošklivě psychicky i fyzicky týrané manželky. Na konci každého toho představení mi bylo tak strašně zle, takový zvláštní stres, že kdybych se z toho neuměla dostat, snad bych z toho přišla o rozum.

Jak jste se z téhle role dostávala?

Tohle jsem musela řešit i cvičením. Natáhla jsem si karimatku, půl hodinky jsem si cvičila, uvolnila se, rozdýchala. Pak to bylo už zase dobré.

Jste fanouškem formule 1, čím vás přitahuje?

Líbila se mi už jako malé holce. Pamatuji se, že sedím v pokoji, hraju si a z televize slyším zvuky fomulí, táta se na ně díval. Pak střih, patnáct let, jednou odpoledne jsem zapnula televizi, byl tam přenos z Monaka. Jen jsem zůstala sedět a koukala na tu nádheru, na ty chlapy, kteří mají v rukou ty namakané nádherné stroje, které dokážou zkrotit a udržet. To je technická nádhera.

Není v tom i nějaká příchuť smrti jako v těch starých hororech?

Ne. Formule už je tak bezpečná, že úrazy a smrťáky už nejsou, jak byly. Mně se na tom právě líbí to, že to ti piloti dokážou zvládnout.

Loni jste dostala hned dvě ceny, pro nejoblíbenější herečku a Smolnou Horákyni za pád na rekvizitu. Jak k němu došlo?

Já myslím, že tu Smolnou Horákyni měl dostat kolega Standa Gerstner. V Plynových lampách byly vypjaté scény, Standa tam hrál manžela, co mě týral. Na premiéře trochu pracují nervy, tak jsme přesně neodhadli vzdálenost a tvrdost stolu. Takže když se mnou praštil, tak se mnou praštil doopravdy a ta hlava šla na dřevo. Byla boule.

Jaká byla vaše bezprostřední reakce?

Naštěstí tam hraju, že potom chvilku bezvládně ležím na zemi. Tak jsem si na té zemi říkala: je to dobré, krev neteče, hrajeme dál.

Zmínila jste se o uvolňování na karimatce, kam byste si šla zameditovat do okolí Jihlavy?

Na skálu Zaječí skok, tam je moc dobře. Je tam voda, vzduch, skály.

Vzpomenete si na nějakou improvizaci, kterou jste na jevišti musela překlenout nečekaný zádrhel v běhu hry?

Ve hře Jak je důležité míti Filipa mi na jeviště nepřišel kolega Zdeněk Dryšl. Hrála jsem tam tenkrát profesorku němčiny a viděla jsem, že v zákulisí kolega není. Nápověda mi ukazovala: hraj dál, hraj dál, Zdeněk tady není. Vzpomněla jsem si na německou písničku, kterou mi zpívala babička, když jsem byla malá. Zazpívala jsem tam písničku a pak už jsem viděla Zdeňka, jak už sice stojí v zákulisí, ale pořád nejde na jeviště. Nápověda mu ukazovala: Zdeňku, pojď, pojď! On tam nakonec přišel a já mu řekla: Och, kanovníku, to jsem ráda, že jste přišel. Pak jsem se ho ptala, proč nešel na jeviště, a on říkal: Já myslel, že jak jsem tu písničku nikdy předtím neslyšel, že jsem tam asi přišel moc brzy. Ale lidé tenkrát myslím nic nepoznali.

PROFIL HEREČKY

• Narodila se v roce 1976 v Opavě.
• Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě.
• Od roku 1994 je s dvouletou přestávkou v angažmá v jihlavském Horáckém divadle.
• Loni získala v divácké anketě Horáckého divadla cenu pro nejoblíbenější herečku sezony.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video