Příběh snímku Frank vychází z persony Franka Sidebottoma, alter ega britského komika Chrise Sieveho, a vypráví o excentrické kapele, jejíž lídr nosí velkou papírmašovou hlavu. Nekonvenční tragikomedii natočil Lenny Abrahamson. „Cítil jsem potenciál pro hravost. K tomu byla výzva pracovat s postavou, jejíž tvář je schovaná,“ říká irský režisér.
Na rozdíl od vašich předchozích tří filmů scénář Franka nepochází z okruhu vašich blízkých spolupracovníků, napsali ho novinář Guardianu Jon Ronson a Peter Straughan, nominovaný na Oscara za thriller Jeden musí z kola ven. Jak jste se k tomuto tématu dostal?
Prostřednictvím své britské agentky. Poslala mi ho, že má něco společného s Frankem Sidebottomem. Toho jsem si pamatoval z televize z dětství a scénář o něm jsem si nedovedl vůbec představit. Pak jsem si ho přečetl a uvědomil si, že jde o fikci. Příběh se odpichuje od zážitku Jona Ronsona, který hrál v kapele Franka Sidebottoma, ale vyvíjí se imaginárním směrem. Upoutal mě, ale pořád jsem si nebyl jistý, na první pohled to vypadá jako divný nápad na film. Jenže jsem nemohl Franka dostat z hlavy. Potkal jsem se se scenáristy, padli jsme si do noty, tak jsem se nakonec rozhodl, že se musím pokusit ten film natočit. Myslím, že producenti a scenáristé viděli pár mých starších filmů a něco na nich je přimělo k názoru, že se na tenhle projekt hodím.
Kromě postavy Franka Sidebottoma je filmový Frank inspirován i dalšími unikátními zpěváky, jako byl třeba Captain Beefheart. Znal jste i jejich hudbu?
Ano, hudbu miluju a hodně poslouchám i lidi, kteří postavu Frank nakonec ovlivnili. Na začátku to tak nebylo, Frank byl odrazem jednoho charakteru. Teprve v procesu práce na scénáři s Johnem a Peterem jsme začali o Frankovi přemýšlet jako o kombinaci prvků z muzikantů, které máme rádi.
Jedním z témat filmu je napětí mezi snahou zůstat věrný sám sobě a tlakem uspět u publika. Potřebuje umělec pochopení obecenstva?
Ano, ale publik existuje hodně. Není to tak, že buď máte publikum, nebo nemáte. Tlak, někdy i vnitřní, je na to dostat se do hlavního proudu. Lidé se chtějí líbit ostatním, na druhé staně ale musíte dělat práci, která má význam pro vás, jinak vaše dílo nebude nikdy dobré. Pokud náhodou milujete superhrdinské komiksy a k tomu jste filmař, pak je svět váš. Ale pokud jste Béla Tarr nebo vás zajímají experimentální filmy, budete to mít těžší. Tlak trhu vás vždycky chce donutit postoupit o krůček k mainstreamu. I o tom vypráví Frank.
Vaše filmy nejsou mainstreamové. Jak se vy vyrovnáváte s tlakem být o trochu víc komerční?
Ano, Frank je vlastně můj nejviditelnější film, protože v něm hrají hvězdy. Jsem v tomhle rozpolcený. Zajímají mě i větší filmy, způsob, jak se s tím vyrovnat, je nejspíš točit oboje. Snímky, které mi připadají zajímavé a občas budou divácky přístupnější. Třeba můj další připravovaný film se jmenuje Pokoj a jde o adaptaci knížky, z níž se stal v USA bestseller. Už to mu pomůže najít větší publikum. I když zas je to docela těžký příběh. Ale rád bych zažil víc způsobů natáčení a jsem otevřený i produkcím s větším rozpočtem.
Ve Frankovi vám poprvé hrají hvězdy, konkrétně Michael Fassbender, Domhnall Gleeson a Maggie Gyllenhaalová. Od začátku jste chtěl známé herce?
Faktem je, že když chcete natočit film, který má vyšší rozpočet než ty předchozí, tak opravdu pomůže obsazení někoho známého. Pomůže to s prodejností filmu. Ale hvězdy jsou někdy hvězdami i proto, že to jsou výborní herci. Michael Fassbender hraje Franka, protože je fantastický a jeden z mála, který takovou roli zvládne a dodá jí charizma, barvitost a intenzitu. Jsem otevřený spolupráci s hvězdami, když to má smysl pro určitý film a roli. Mimochodem do svého předchozího snímku Co udělal Richard jsem obsadil neznámého mladého irského herce Jacka Reynora a on potom natočil Transformers. Takže jsme měli hvězdu, jen jsme to nevěděli.
Když ale Franka, který si svou masku nechce sundat, hraje Michael Fassbender, diváci už vědí, jak vypadá, zatímco ostatní postavy ve filmu o tom stále spekulují.
Ano. Ale myslím, že na konci je film stejně překvapí. S divákem si hodně hrajeme. Jedna možnost by byla obsadit jako Franka někoho neznámého, ale je dost těžké najít někoho tak dobrého, o kom by se ještě nevědělo. Také to je součást hravosti našeho filmu, že vezmeme někoho tak slavného jako Michael a skryjeme ho. Frank se zabývá i otázkou sebeprezentace a sebemarketingu. U slavných herců jsou jejich tváře značkou a připadalo mi hezké a v dobrém slova smyslu trochu perverzní ji tady schovat. Tím jsme donuceni dívat se na něj bez té očividné aury hvězdy, a přitom hvězda je tam stále přítomná.
Předpokládám, že Michaela Fassbendera takové hraní bez tváře hned zajímalo.
Ano, velmi. Myslím, že Michael se rozhoduje podle scénáře. Scénář Franka se mu líbil, k tomu má rád výzvy. A toto je výzva pro jakékoli herce.
Tohle je třetí film z vašich čtyř, který vypráví o lidech na okraji společnosti. Přemýšlel jste, proč vás tito hrdinové přitahují?
Asi existují nějaká umělecká díla o výjimečně normálních lidech nebo o lidech tak normálních, až je na nich něco zvláštního. Ale mě vždycky přitahují postavy, které jsou trochu ztracené, neukotvené, nejisté. Připadají mi dojemné. Moje žena si ze mě utahuje, že když jdu po ulici, nevšímám si hezkých lidí, ale těch, kteří jsou trochu mimo. K nim mě to táhne. Když jsou lidé zranitelní, připadají mi nejvíc zajímaví, nejvíc životní. Nejde primárně o žádnou sociální nebo politickou kritiku.
Frank měl premiéru letos v lednu na jednom z největších světových festivalů Sundance. Byl jste nervózní?
Při premiéře jsem vždycky nervózní, protože tehdy zjistím, jak publikum reaguje. Také teprve s diváky svůj film opravdu uvidím. Skrz jejich oči. Takže nikdy nevím, jak se mi vlastně bude líbit. Na Sundance jste k tomu hodně exponovaní, víte, že všichni vás budou hodnotit, jste si vědomi, že tam jsou všichni distributoři a studia. Nebyla to jen oslava filmu, věděli jsme, že tam jsme, abychom film prodali do Severní Ameriky. Což se naštěstí podařilo.
Víte, že se Frank hraje na festivalu v Karlových Varech a pak i na Letní filmové škole?
Mám z toho velkou radost. Chtěl jsem i přijet, byl jsem v Česku několikrát, dřív jsem točil reklamy pro Evropu prostřednictvím jedné filmové společnosti v Praze. Je skvělé, že Frank tu jde pak i do distribuce, mám Českou republiku opravdu rád.
