Přívlastkem liberecký se může pochlubit máloco. Někomu se vybaví liberecký zámeček, jinému liberecká zoo, jindy vytane na mysli liberecká přehrada. Ani v jednom případě ale nejde o skutečný název. Existuje však celá řada věcí, která má Liberec nebo jiná zdejší místa přímo v názvu nebo alespoň ukrytá ve zkratce. A není jich málo.
Přízviskem liberecký se mohou pochlubit pochutiny, kámen, ale ukrývá se i ve zkratce náklaďáku. Inspirací pro nejeden název se stal i Ještěd. Doslova „zapečený“ je ve sladkém rohlíku ještědce, na saních ještědkách pojmenovaných po libereckém kopci jezdili naši dědové, popíjelo se i čůčo ještědské víno jablečné. Oblíbeným přízviskem pro pojmenování třeba piva, minerálky nebo koberce se staly také Vratislavice nad Nisou.
Legendární uzenina
Liberecké párky. Uzenina, kterou zná doslova celá republika. Trochu silnější párek připomínající spíš buřt se dá koupit běžně v řeznických krámech i velkoobchodech. Běžně se daly koupit třeba na Václavském náměstí v Praze, kde je místní stánkaři opékali. Traduje se, že voňavé nožky místní vymysleli a začali vyrábět jenom proto, aby se mohli pochlubit nějakou zdejší krajovou specialitou. Nějakou přímo libereckou tradiční dobrotu totiž aby člověk pohledal.
„Vzpomínám si, že jsem jako mladý chodíval na Jizerského draka a občas mívali i liberecké knedlíky. Ale ty, myslím si, byly spíš vymyšlené jen tak do jídelního lístku,“ vzpomíná třiašedesátiletý gurmán Petr Černín z Liberce.
Upečený Ještěd
Desítky let jsou mezi lidmi populární také ještědky. Sladké rohlíky s náplní připomínající chutí loupáček. „Ještědka vznikla někde v hluboké totalitě. Zřejmě v době, kdy se konaly Liberecké výstavní trhy, dostali pekaři nařízeno vymyslet něco speciálního, místního, a tak udělali ještědku podobající se třeba martinskému nebo pražskému rohlíku,“ říká liberecký pekař Jiří Bláha. Jméno si vypůjčila od místní dominanty Ještědu. A čím je typická? „Sladké těsto je základ, recepturu má ale každý svou vlastní. Vyválí se placka, a ta se pomaže náplní, u nás makovou a ořechovou, zabalí a upeče. Lidi ji mají rádi, myslím, že je oblíbená,“ dodává Bláha.
Ten ve svém libereckém pekařství peče ještě další druh pečiva, které nese místní jméno, podještědský chléb. „Snažíme se jej péct, tak jak se to kdysi dělávalo. Nejdůležitější bylo, aby co nejdéle vydržel, protože se peklo třeba jen jednou týdně,“ vysvětluje Bláha. Jednou z nejvíc zastoupených surovin je proto žito, které zajistí, aby chléb zůstal co nejdéle čerstvý. U Bláhů dávají do těsta padesát procent žitné mouky a padesát pšeničné, přidají i kvas. „Nejlepší je koupit chleba dvě hodiny po upečení, to chutná nejlépe,“ dodává liberecký pekař.
Mnozí Liberečané vzpomínají i na chutné LVT řezy. Ty byly podle pamětníků něčím mezi buchtou a sušenkou a měly kokosovou náplň. „Nejdřív se připravovaly cíleně u příležitosti libereckých trhů, pak už se pekly pravidelně. Je ale otázka jestli lidem nechutnaly hlavně proto, že ve své době patřily k těm lepším druhům pečiva,“ míní pekař Bláha a dodává, že uvažuje o tom, LVT řezy vyrobit na zkoušku a podle zájmu třeba i vrátit zpět na trh.
Po kopci nad Libercem pojmenovali výrobci z JZD Sychrov i místní alkoholický nápoj – ještědské víno jablečné. Lidé ho s oblibou popíjeli s citronem a ledem jako vermut nebo ho podomácku pálili a vyráběli z něj calvados.
Pomník celý z Liberce
Po Liberci je dokonce pojmenován i kámen, který se v regionu těží. Liberecká žula je typickou horninou Liberce i širokého okolí. Dominantní je její narůžovělá barva. Těží se třeba v lomech na Černé Studnici, v Ruprechticích či v Hraničné a patří mezi naše nejznámější ušlechtilé kameny.
V roce 1953 se žula z Rochlic a Ruprechtic stala základním stavebním kamenem pro Stalinův pomník na Letné, který byl největším skupinovým sousoším v Evropě. Nejen, že z libereckou žulu použil architekt na samotný pomník, ale i na jeho podstavec a ozdobné prvky v okolí. K soše se váže i tragický příběh jejího autora Otakara Švece, který ještě před jejím odhalením spáchal sebevraždu. Pomník samotný také příliš dlouho nevydržel. V roce 1962 jej nechal nástupce Stalina Chruščov vyhodit do povětří. Dlažební kostky a nepoužitelný materiál z liberecké žuly dělníci odvezli do slepého ramene Vltavy u Rohanského ostrova v Praze.
V hitech ho nehledejte
„Proč tady zůstávám, proč tady žiju. Jen minulost potkávám, na kopci v Liberci. Proč tady zůstávám, já nevím vůbec, co chci,“ zpívá se v písničce Na kopci v Liberci, kterou nahrála liberecká kapela Solomon Bob. Vznikla v roce 1989 a za necelých deset let opět zanikla. V době své existence patřila mezi velmi oblíbené místní skupiny.
Najít zmínku o Liberci v textech písní, ať už populárních nebo lidových, není vůbec snadné. Zřejmě není název města pro skladatele dostatečně zvukomalebný. I když občas se název do písniček přece jen propašovat podaří. Na www.youtube.cz je k nalezení dokonce celá jedna píseň o dění v Liberci, doprovázená i zdařilým videoklipem z města, kterou v roce 2007 vytvořilo duo místních raperů Paulia a Lipo.
Přímo do názvu si umístil název města Liberecký dixieland Old stars. „Dlouhá léta jsme byli veřejnosti známí pod jménem Liberecký dixieland, pak jsme se ale od konce roku 1993 na dobu necelých deseti let odmlčeli a po našem „znovuvzkříšení“ v roce 2004 přidal k našemu jménu nějaký nezjištěný „dobrák“ přívlastek Old Stars (staré hvězdy), a my jsme si toto už natrvalo ponechali,“ vysvětlují muzikanti z dixielandu.
Léčivé prameny
Svého času proslula liberecká část Vratislavice nad Nisou díky lahodným nápojům. Doslova legendou se stala Vratislavická kyselka. Minerální voda z pramenu Rudolf, jejíž historie se začala psát už v roce 1862, však prozatím neslavně skončila. Nejlepší období prožívala Vratislavická kyselka až do roku 2004, kdy její majitel, firma Unitop, skončil v konkurzu. Ač se později podařilo firmu prodat a na nějaký čas výrobu Vratislavické kyselky opět rozjet, slavná éra už se neopakovala. V červenci roku 2009 výroba definitivně skončila. Kromě minerálky daly Vratislavice název i pivu. „Byto to skvělé pivo a hlavně bylo naše. To co vyrábějí někde v Praze, je jen jeho nepovedenou náhražkou,“ tvrdí Aleš Horák, liberecký pivní fajnšmekr. Mezi místními lidmi byl populární a v roce 1996 získal jedenáctistupňový Vratislav dokonce ocenění Pivo roku. „Pro Liberečáky i Jablonečáky je pití vratislavického piva otázkou cti, neboť si myslí, že právě ono je to jejich,“ uvádělo se v brožuře, kterou v roce 1997 vydala radnice ve Vratislavicích. V květnu 1998 však skončila jedna éra pivovaru a byl také konec Vratislavu.
Proslulé zkratky
Vryté pod kůží mají lidé na Liberecku různé zkratky, ve kterých se ukrývá název města. Snad každý jako malé dítě cucal bonbóny Lipo – Liberecké pochutiny. LIAZ, zkratka pro Liberecké automobilové závody, je stále značkou velmi populárních a známých nákladních aut. „Jako malý kluk jsem si z časopisu ABC vystříhal a sestavil model liazky a byl jsem doslova nadšený. Auta se mi líbí dodnes, když jsou pěkně udržovaná, je i starší liazka pěkná,“ vypráví Tomáš Klouček z Liberce. Vůbec nejproslulejší je zkratka LVT – Libereckých výstavních trhů. Fenomén šedesátých a sedmdesát let minulého století byl doslova pýchou Liberce, ale i Československa. Každý výrobce textilií, oblečení i obuvi tam vystavoval a každý, kdo chtěl mít něco nového a módního na sebe, musel přijet právě tam. LVT určovaly módu své doby.
