Oněgin, občanským jménem Zbyšek Jindra, předběhl dobu. Pozval totiž lidi z Teplic na ekologickou demonstraci celý týden před událostmi na pražské Národní třídě.
Uhlí ve vzduchu
„Smog, to byla taková šedivá hustá mlha, která smrděla po uhlí. Seděl všude, nebylo kam před ním utéct, to bychom museli jet snad až za Louny. Natahovala jsem vždycky dětem šálu přes nos a pusu, aby ten smrad nedýchaly,“ vzpomíná Jana Michlová. Smogová mlha byla tak hustá, že nebylo vidět na krok. „Autobus se jednou nemohl ani trefit na zastávku, řidič ji vůbec neviděl,“ doplňuje Michlová.
Na zápach vzpomíná i Miroslava Kraflová. „Všude bylo cítit uhlí, bolela z toho hlava, citlivějším lidem bylo na zvracení. Otvírat okna byla sebevražda,“ líčí Kraflová. Místní lidé pobírali příspěvek dva tisíce korun za rok, takzvané pohřebné. A děti jezdily pravidelně za čerstvým vzduchem do škol v přírodě. Příspěvek i ozdravné pobyty byly v devadesátých letech zrušené. Severočeši od Děčína po Chomutov při smogu dýchali hlavně síru a dusíky. Produkovaly je velké tepelné elektrárny na severu Čech a průmyslové podniky ve městech.
Síra, prach a popílek
„Čím byl kouř z komínů elektráren černější, tím víc jsme světu dokazovali, jak se máme dobře, že elektrárny jedou na plný výkon a máme dost energie. Hodnoty škodlivin, které mnohonásobně překračovaly jakési tehdy stanovené limity, byly tajné, stejně jako přesná data o znečištění a jeho následcích na zdraví lidí,“ vzpomíná Ota Schnepp, tiskový mluvčí skupiny ČEZ pro severní Čechy. V roce 1974 se například říkalo, že tušimická elektrárna bude mít jako první v Československu zařízení na měření emisí. „Toho se ale dočkala až po revoluci. Nevyšly ani pokusy o odsíření v osmdesátých letech. I když komunisté zařízení sovětské výroby předváděli delegacím, nikdy se je nepodařilo uvést do provozu,“ doplňuje Schnepp. Zdůrazňuje, že severočeské elektrárny byly s konečnou platností odsířeny postupně do roku 1998. Díky tomu je dnes ve vzduchu o více než devadesát procent méně síry a popílku, o polovinu méně dusíku a o sedmasedmdesát procent méně oxidu uhelnatého.
První rány pendrekem
Na podzim 1989 byly na Teplicku rozptylové podmínky zvlášť kruté. Od poloviny října tady vládly škodliviny v obrovských koncentracích. „Na sobotu 11. listopadu 1989 svolal Oněgin demonstraci, na náměstí přišlo několik stovek lidí. A ještě dvakrát se zopakovala. Chtěli čistý vzduch, neměli žádné politické požadavky. Policajti ještě neměli pendreky ani vodní děla. Po výzvě, že zítra zase ve čtyři, už se na ně vyzbrojili lépe,“ vypráví Viktor Keller z teplického Regionálního muzea. Demonstranty druhý den vítali štěkající psi, vodní děla, ozbrojení muži. A uzavřené město.
„Třetí den si pamatuji přesně: náměstí bylo uzavřené. A pak vytlačování, skandování, vytleskávání, vyzývání, neuposlechnutí, odebírání vzorků z davu, bití, pískání,“ vzpomíná Jan Sajdl. Nakonec komunisté slíbili dialog o ekologii.
Revoluce čeká za rohem
Zatímco lidé na teplickém náměstí dostávají první rány od pendreků, protože chtějí dýchat kyslík, a ne síru, noviny píší o celostátní konferenci Socialistického svazu mládeže, o situaci v Moldávii i o tom, že na Děčínsku mají snahu řešit objemná krmiva. Do sametové revoluce zbývá pět dnů.
