Potraviny závod 13 Karviná měl před dvaceti lety v Doubravě, Horní Suché, Českém Těšíně a Karviné kolem sto třiceti prodejen. Na okrajích měst byly malé pultové prodejny, v centru pak obchody větší. Nechyběly mlékárny, pekárny, lahůdky, cukrárny a tabák. „Tehdy, když člověk vešel do prodejny, opravdu věděl, že je v obchodě. Vítaly ho prodavačky v bílém naškrobeném plášti s čelenkou ve vlasech. Byla to taková záruka kvalitního prodeje,“ říká bývalá zaměstnankyně Potravin Eva Kotlorzová.
Přestupky šly na výbor
Každý kus zboží musel mít svou cenovku a cena musela být uvedena i na regále. „Chodili nás kontrolovat, a to ve všem. Třeba zdravotní průkazy. Ohledně zboží byly kontroly přísné. Měli jsme kromě České obchodní inspekce také vlastní hygieničku, kvalitářku, a pokud bylo někde něco špatně, řešilo se to nejenom pokutou, ale i na národním výboru,“ říká Marie Trnečková.
Otevírací doba byla od šesti rána do šesti večera. V pátek se prodávalo až do sedmi, v sobotu do dvanácti. „V neděli pak byly otevřeny lahůdky a cukrárny,“ vzpomíná další pracovnice Potravin Jaroslava Kneislová
Lidé si v lahůdkách nejčastěji kupovali chlebíčky, ovocné poháry a mléčné koktejly. „Maminka mi kupovala při cestě do města čokoládový pohár se šlehačkou. Vždycky jsem se na něho těšila a byl moc dobrý,“ vzpomíná šestatřicetiletá Lenka Dvořáková na proslulou prodejnu lahůdek na Osmistovce.
Zaměstnanci Potravin vzpomínají na tu dobu vesměs s nostalgií. „Neříkám, že všechno bylo nejlepší, ale měli jsme fajn kolektiv, jezdili jsme na zájezdy, slavili MDŽ a lidé měli v té době k sobě nějak blíž,“ myslí si Milada Wojtynová.
Jedna ze špatných věcí, na které se potraviňáci shodli, bylo přidělování zboží na kusy ministerstvem potravinářského průmyslu. „My bychom rádi prodávali banány celý rok, ale nebyly. Tak, jako řada dalšího zboží. Dostali jsme třeba příkaz, že vánoční kolekce smíme začít prodávat přesně od 1. prosince. Dokonce chodili kontroloři a běda, jak by se přišlo na to, že byla jedna kolekce prodána dříve. Tehdejší vláda měla přidělování zboží tak do detailu nalajnováno, že to bylo až neuvěřitelné. Lidé nám pak nadávali, ale my jsme za to nemohli. Museli jsme jednat podle příkazů,“ vysvětlila Eva Horáková.
Plánování mělo i další stinné stránky. Stávalo se, že podniky nevyrobily tolik, kolik měly a každou chvíli nějaké zboží chybělo. Pamětníci si jistě vzpomínají na to, jak se stály dlouhé řady na toaletní papír nebo dámské vložky. „To stačila jen fáma v okrese, že vyhořela fabrika na toaletňák a už bylo zle. Lidé panikařili a skupovali, co se dalo,“ dodala Jaroslava Kneislová.
Výloha prodává
Prodejny se před dvaceti lety neobešly bez hezky nazdobených výloh. I tehdy se řídily heslem, že výloha prodává. „Každá prodejna měla svou výlohu. Jako aranžérka jsem si musela ručně vyrábět poutače, písmomalířsky psát cenovky a aranžovat látky na figurínách. Lahůdky před Velikonocemi, nebo Vánoci pořádaly své výstavky. To bylo něco na způsob dnešních rautů. Na ozdobené stoly se vystavily obložené mísy, aspiky a zákusky. Prodavačky pak braly zálohy a objednávky na zboží,“ říká bývalá aranžérka Liběna Sikorová. Práce se jí tehdy líbila. „Třeba začátkem prosince jsme zdobili výlohy na Vánoce. K tomu jsme lezli po žebříku a rozvěšovali za provozu v Prioru baňky a větvičky po celé prodejně a i z venku budovy. Dnes už to takové není. Mnohdy jsou výlohy prázdné a špinavé,“ dodává Sikorová. Aranžéři však měli také v totalitním režimu příkazy, které nemohli obcházet. „Neexistovalo, abychom neměli naaranžovanou výlohu k Velké říjnové socialistické revoluci a k 1. máji. Nebo když umřel sovětský státník, musela viset jeho fotografie s černou páskou a rudými karafiáty ve výloze. Jinak bylo zle,“ potvrdila aranžérka.
