Napiš, že v Lisabonu není nic zajímavého, je tady nuda a Portugalci jsou otravní,“ nabádá mě Američan Allan, který se v Portugalsku usadil natrvalo přibližně před rokem. „Nechceme, aby sem začaly proudit davy turistů, aby tady vypulírovali všechny budovy jako v Praze a městu ukradli duši,“ říká v lehké nadsázce architekt, který strávil několik let i v naší metropoli. „Stejně se tomu nevyhneme, Evropa brzy bude jen nóbl obchod pro Japonce, Číňany a Brazilce,“ dodává Miguel, mladý Portugalec, který se do rodného města vrátil po dobrovolnické misi pro OSN ve Východním Timoru. Vystudoval komunikaci, chvíli pracoval v oboru, pak si otevřel obchod s designovými výrobky a nyní jej provozuje jako vinárnu. Kariéra, která je pro mnoho mladých Portugalců v dnešní době typická.
Stojím uprostřed noci v zapadlé uličce nejstaršího lisabonského distriktu Alfama s taxikářem vzrůstu Herkulova po boku a netrpělivě čekám, zda se otevřou dveře, které mají podle čísla popisného patřit Palacete Chafariz d’el Rei, butiku hotelu vybudovanému v jedné z nejkontroverznějších budov města. Objevuje se za nimi usměvavá tvář třicátníka Ruie, majitele hotelu, který mne vítá křestním jménem. Další z těch, kteří se rozhodli nehledat v Portugalsku stiženém ekonomickou krizí práci a spolehnout se sami na sebe.
Před pár lety vydělal nějaké peníze a se svým společníkem se pokusili vzkřísit chátrající monument. „Vím, že se mi ty peníze nikdy nevrátí, ale vytvořili jsme hodnotu a baví mě, co dělám. Pokaždé, když otevřu vchodové dveře, zastaví se mi dech,“ popisuje nadšeně Portugalec a je schopen přidat historku o každém kusu nábytku. Všechny osobně sesbíral od příbuzných, náhodných dárců nebo na bleších trzích. Udivující směs zlacených štuků, vitrážových oken, kachlí s arabskými motivy a art-deco vitrín odpovídá původnímu vzhledu, který tak pobouřil počestné měšťany lisabonské.
Pobouření na pramenu
Palác postavil na začátku 20. století bohatý portugalský obchodník po svém návratu z Brazílie ve velmi opulentním stylu a přímo na termálním pramenu, který byl využíván jako místní lázně. Odtud název hotelu Chafariz d’el Rei neboli Králův pramen, stejně jako jméno distriktu Alfama, které je odvozeno z arabského al-hamma (lázně). Pohoršení radní jej chtěli okamžitě zbourat a nekonvenční skvrnu na lisabonské tváři definitivně odstranit. Nepodařilo se.
„Město má plán udělat z Lisabonu ideální místo pro start-upy,“ říká Miguel a se zapálením milovníka nám dolévá místních vín. „Lidé se hodně sdružují a zakládají byznysy, protože nemůžou najít jinou práci. Město jim poskytuje levné kancelářské prostory a nyní také továrnu, kam může každý přijít a zkusit vyrobit prototyp svého nového produktu,“ odhaluje nevšední nasazení zastupitelů. Víno, které Miguel vybral, stojí za to. Lahev odrůdy Malvasia pochází z vesničky Colares kousek od Lisabonu, jež se pyšní jedněmi z mála evropských vinic, které díky extrémně písčitému podloží unikly zkáze zhoubnou fyloxerou.
Majestátnímu tiskařskému oři již ale dávno došla šťáva. Dnes už jen mlčky shlíží na ohrožené království knih a nechá po sobě šplhat nostalgicky naladěné obdivovatele své černě. Závan melancholie stoupá i od plotny v malinké restauraci A Primavera do Jéronimo ve čtvrti Bairro Alto, kam se svého času chodila posilňovat Josephine Baker. Stěny jsou vyzdobeny tradičními azule¬jos, ručně malovanými kachlíky s portugalskými příslovími. Dnes večer bude plno. Mladý číšník nosí na stůl jedno poctivé portugalské jídlo za druhým.
Keramické vlaštovky
Nechybí delikátně upravená ryba s tradiční přílohou v podobě směsi vajec a chleba či plněné kalamáry. Vysoká gastronomie zde není na pořadu dne, spíše dobroty z babiččiny kuchyně. „Jídlo v Lisabonu je jedním z důvodů, proč jsem zůstal,“ směje se Allan, který nedá dopustit na kvalitu místních surovin a do nebes vychvaluje zejména jejich čerstvost.
Jako magnet působí na místní i turisty nádherné bílé světlo, jež zejména v podvečerních hodinách zaplaví město. Lisabon se začne na jeho křídlech nadpozemsky vznášet, loučí se s odcházejícím dnem a zároveň přináší příslib dne nového. „Lisabon je pro mě městem výhledů,“ doplňuje Miguel. „Žiju tady skoro dvacet let a vždy, když vyjdu schody nebo kopec, otočím se a podívám se kolem sebe. Pohled na město je pokaždé jiný, jsou jich stovky a skrze každý z nich vám město nastaví novou tvář.“ Pamětliva jeho rad šplhám na kopec, kterému vládne čtvrť Bairro Alto, a dávám mu zapravdu.
Mým cílem jsou ruiny bývalého kostela, současný domov archeologického muzea Carmo a útočiště snílků, vychutnávajících magii opuštěných pozdně gotických oblouků, které osaměle trčí do zářivě modré oblohy a vyprávějí smutný příběh o ohromném zemětřesení, jež v 18. století srovnalo se zemí polovinu města, a nedostatku prostředků k obnově bývalé krásy velkolepého chrámu. Vnější zvuky sem doléhají, ale netýkají se nás, jen vítr po chvíli přináší příběhy zpoza zdí a šeptá o nevyhnutelném návratu do reality.
Chce se mi ještě trochu snít, proto nechávám nepovšimnuty všechny umně dekorované obchody moderní doby a vydávám se k Luvarii Ulisses. Obchůdek velký jako krabička od zápalek pojme stěží jednoho zákazníka. Davy turistů před vchodem vytvářejí neposedný hrozen a zvědavě nakukují dovnitř. Rituál nákupu rukavic může začít. Zkušené oko prodejce bleskurychle odhadne vaši velikost, na vás je nelehký výběr modelu. Poté elegantně umístíte svůj loket na připravené podušky a netrpělivě pozorujete, jak obchodník zručně pomocí velké dřevěné pinzety uvolňuje rukavice prst po prstu, aby je následně mohl odborně nasunout na vaši nedočkavou ruku. Ještě několik rychlých pohlazení a rukavice sedí jako druhá kůže. Představuji si, že přesně tak nakupovaly své výbavy paničky na začátku 20. století, kdy byl obchůdek s rukavicemi na míru otevřen.
O pár ulic dále nabízí typické portugalské produkty a polozapomenuté tradiční značky v originálních variacích obchod Da Vida Portugesa, jenž okupuje prostory bývalé továrny na výrobu mýdla. Po stěnách zde létají keramické vlaštovky, národní ptáci Portugalska, na které ve výklenku čeká kočka navždy chycena ve vyděšené póze s ocasem nahoru. Kolemjdoucí může všechen ten mumraj nerušeně pozorovat z pruhovaných plážových lehátek. Nákupní procházku lze zakončit stylově v Café Nicola na jednom z hlavních lisabonských náměstí. Pyšní se historií dlouhou přes dvě století, secesním vstupem a nádherným interiérem z období „post Bauhausu“. Jednoho Asiata prý kavárna okouzlila natolik, že ilegálně nafotil její interiér a nechal někde na východě postavit identickou kopii, na které vydělává nekřesťanské peníze. To alespoň tvrdil manažer, který nám zakázal fotit.
Hledejte minibus
Nesourodost lisabonské architektury není výsledkem šílených nápadů divokých stavitelů, ale pozůstatek zemětřesení z roku 1755. Údolí mezi čtvrtěmi Alfama a Bairra Alta zmizelo z povrchu zemského a na místě zničených spletitých uliček byl vybudován portugalským státníkem markýzem de Pombal jeden z prvních urbanistických systémů odolných proti zemětřesení na světě. Proto tedy přísně geometrické členění ulic, které připomíná Manhattan či části Barcelony.
Ač to zní nepravděpodobně, Lisabon má mnoho společného s Prahou. Příkladem budiž zásadně kostková dlažba a klikaté ulice stoupající k majestátnímu komplexu hradu São Jorge, které navozují atmosféru Malé Strany. „Zdá se mi, že Češi a Portugalci mají stejné i některé povahové rysy. Například absence chování podle zásad tvrdého kapitalismu. Stejně jako v Čechách je i zde pro lidi důležitý jejich vlastní čas na oběd či rodinu a rozhodně vám neotevřou obchod mimo pracovní hodiny, i když by mohli vydělat nějaké euro navíc. Možná je to tím, že Portugalci žili pod Salazarem a vy v komunismu,“ nabízí vysvětlení Allan, který chválou na Portugalce nešetří. „Mají podobný temperament jako Španělé, ale jsou méně hluční, ochotní a skromní. Mám pocit, že ani neví, jak úžasní jsou, a to je na tom nejlepší,“ směje se.
Pomalu se stmívá a místní restarace se začínají plnit. Dnes se ani nemusím dívat do jídelního lístku. Opustit Lisabon a neochutnat bacalhau, slanou tresku, nelze. Stejně tak si neodpustím výlet do hlubin Portugalcovy duše a zaposlouchám se do tónů fado, teskných písní, v nichž se lidé vyznávají ze všech životních nástrah a zvratů. Po setmění se line ze všech barů čtvrti Alfama a nese dál do noci poselství bílého světla.
Pokud by vám ani to nestačilo, procházejte se po městě a hledejte modrý minibus. Vozí v sobě poklady portugalské slovesnosti přeložené do všech možných jazyků světa a za volantem sedí, jak jinak, mladý Portugalec, který si plní sen. „Žil jsem dlouho v zahraničí. Lidé se mě často na Portugalsko ptali a já jim chtěl doporučit nějakou naši knížku. Problém je, že se nikde nedaly sehnat jinak než v portugalštině. Tak jsem se do toho pustil sám,“ vypráví usměvavý muž a jen tak mezi řečí mávnutím zastaví už už ujíždějící autobus vedle na zastávce, který doposud marně dobíhala neznámá starší paní.
